RADOMÍR (JEŽÍŠ) a MAGDALÉNA
_________________________________________________
leva-net.webnode.cz/products/chronologie-14-maria-a-radomir/
Nevíme téměř nic o těch hrdinech, kteří v průběhu celých těch tisíc černých let bojovali proti Temným silám, kteří nešetřili vlastního života. Jedná se o Světlé hierarchy, jejichž jména jsou důkladně vymazána z naši hisTORie, a všechny jejich činy a skutky jsou nestoudně zkresleny a přivlastněny parazity. Nyní víme pravdu o Radomírovi (Ježíši Kristu), o jeho skutečných rodičích, jeho ženě - Marii Magdaleně, jeho bratru, dětech a vnoučatech ...
Osobnost, život a boj Radomíra - bílého Hierarchy, kterého nyní známe pod jménem Ježíš Kristus - je pravděpodobně jedním z největších tajemství parazitického systému, který má za cíl ovládnout všechno na naší planetě. Parazité realizovali rozhodný útok na Slovansko-Árijskou říši asi před tisíci lety, na počátku přírodního jevu, známého pod názvem Noc Svaroga. Poprvé fyzikální podstatu tohoto jevu odhalil akademik Nikolaj Levašov v článku "Poslední Noc Svaroga" v roce 2006. Tato poslední noc trvala téměř 1000 let a skončila v roce 1996.
Krátce před nástupem Noci Svaroga - leva-net.webnode.cz/products/posledni-noc-svaroga-1-/ - v evropských zemích, bývalých západních provinciích Slovansko-Árijské říše, byla zničena dynastie Merovingů (Merovejců), která dlouhou dobu řídila území izgojů (odpadlíků) bílé rasy, opustivších říši a usidlivších se v západní Evropě. Merovingové byli RUSy, kteří přišli učit předky Evropanů védickému pohledu na svět, vědám a umění. RUSové učili nejen budoucí Evropany. Oni předávali světlo poznání všem národům, když se z vůle osudu objevily na naší planetě, a kteří přežili vesmírnou válku a planetární katastrofu před 13.000 lety. Snažili se jim pomoc dostat se na vyšší stupeň evolučního vývoje a dávali jim poznaní, které tito lidé byli schopni pochopit. Ale v předvečer Noci Svaroga v důsledku trvalých, zbabělých a krvavých operací parazitů, byla dynastie Merovingů bez výjimky vyhlazena (více o tom ve druhém svazku knihy N. Levašova "Rusko v křivých zrcadlech" a 1. dílu knihy Světlany Levašov "Odhalení"), a poté se moci chopili Pipinidové a začali odtrhávat ovládnuté země (provincie) z velké Slovansko-Árijské říše.
Po začátku Noci Svaroga a zvýšení činnosti poddaných parazitů - "vyvoleného národa" se bílí Hierarchové se zoufale pokoušeli zastavit rozvíjející se genocidu slovansko-árijského lidu, protože moc dobře věděli, že pokud nezůstanou na Midgard-zemi RUSové, tak na realizaci "Velkého plánu", nikdo nezbude! V sázce jsou nejen životy milionů Slovanů, v sázce jsou životy miliónů civilizací s biliony obyvatel, v sázce byla otázka zachování Velkého Kosmu, který byl již dvakrát zničen, tj. byl zcela přeměněn (viz kapitola "Velký vrstvený koláč", v prvním díle knihy N.L. "Zrcadlo mé duše"). Za těchto okolností Světlé síly nešetřily ani své vlastní životy, aby alespoň na chvíli zdržely krvavý útok parazitů, ochránily před útokem obyvatelstvo a pokračovaly v plnění "Velkého plánu", který, jak to je nyní jasné, je poslední nadějí celého Kosmu.
Jedním z pokusů zastavit nebo alespoň zpomalit činnost "vyvoleného národa", bylo vyslání v 11. století n.l. Radomíra - bílého Hierarchy. Jak tento pokus skončil - to vědí všichni. Ale jen málokdo si dovede představit, jak mnoho lží je nahromaděno kolem tohoto muže a jeho rodiny, kolik dobrých lidí bylo zabito parazity a jejich posluhovači, s cílem zachovat mlčenlivost o pravdě o nich, vnutit parazitární náboženství, a později ho nazvat křesťanstvím, aby nás drželi v temnotě a nevědomosti, aby nás zotročili a pak zničili. Byly zvěrsky vyhlazeny miliony Slovanů, a především zabíjeni silné jedinci, výkvět národa, RUSové, kteří měli vysokou úroveň evolučního vývoje, kteří měli vysoký potenciál a „magické“ schopnosti. Temní tehdy byli silnější a na RUSy byl organizován opravdový lov. A pak se na ně házela špína, byly jim přičítány trestné činy jiných lidí, nepřátelům připsány jejich hrdinské činy, bylo zkomoleno jejich učení a změněna jejich jména.
Nepřátelé se natolik báli a nenáviděli Radomíra, že další stovky let stále vrstvili nové lži, a dokonce občas "potvrzovali" své podlosti "vědeckými" výzkumy. Uvádíme zde veškeré informace týkající se Radomíra a jeho rodiny z 1. dílu knihy Světlany Levašov "Odhalení", a pravdivé informace nalezené na internetu. Hodně lze nalézt na internetu právě v této době. Například na dotaz: "Kde byl ukřižován Ježíš Kristus," Google dává článek Jaroslava Keslera, "Kde byl ukřižován Ježíš Kristus a kde žil apoštol Pavel," v němž autor přesvědčivě ukazuje, že Radomír byl popraven v Konstantinopoli, ale duchovenstvo - tvůrci žido-křesťanství - vylepšilo určitá místa v různých překladech Bible následovně:
"... Car-Grad, Konstantinopol nebo Istanbul. Car-Grad a jeho lysá hora Bejkos ... - toto je místo velké tragédie, naopak Gul Gata - tj. ve švédštině "Golden Gate" (zlatá vrata) - toto místo změnili na "Kalvárii" (Golgotu) pro Ježíše Krista. (Tam je také, mimochodem, i obrovský hrob, ve kterém, jak se věří, byl pohřben starozákonní Joshua, který je v západní verzi Nového zákona nazván prostě Ježíšem). Takže, podle analyzovaného výroku z Evangelia, ukřižovali Ježíše Krista "Galatští" - židé v Konstantinopoli, a nebylo to v současném Jeruzalémě ... "
A dále:
"... To vše umožňuje vysokou míru pravděpodobnosti, že římská církev se sama o sobě objevuje až v 15. století a "katolickou" se stává jen v 16. století. Nový, druhý zákon vysvěcuje jako "zakladatele" církve "sekundárního" apoštola jménem Pavel, který se apoštolem a žákem Ježíše Krista prohlásil samozvaně... "
Tato informace byla potvrzena Nikolajem Levašovem ve 2. díle jeho autobiografické kroniky "Zrcadlo mé duše". V kapitole 5 píše:
"... Také jsem mým posluchačům vysvětlil, že vše, co je v Novém zákoně popsáno, se neodehrálo na Blízkém východě, ale stalo se to ve městě, jež většina lidí zná pod jménem Konstantinopol! Byli to Izraelité, kdo vědomě vytvořil zmatek s jménem města, a zde je důvod. V těch časem nebyl „Jeruzalém“ název nějakého konkrétního města. Právě tak, jako je město, v němž se nachází vládce země, nazýváno hlavním městem, v dávnověku bylo místo, kde sídlil nejvyšší kněz libovolného náboženství, nazýváno jeruzalém. Proto vždy existovalo několik Jeruzalémů, podle počtu nejvyšších kněží. ..."
Jak můžete vidět, pravda vždy vyjde najevo, i když se ji snažili skrýt nebo zničit nepřátele lidstva. Tak i informace o Radomírovi se po několika staletích dostala z ilegality. Navíc, úplnému utajení teto informace nepomohly žádné inkvizice, žádné války, žádné revoluce, žádné genocidy RUSů , které se trvale pořádaly během posledního tisíciletí. Pravdivé informace byly získány takovým způsobem, jaký si parazité ani nedokáží představit! Světlana Levašov to detailně popisuje ve své unikalní knize v prvním svazku "Odhalení", který na svých stránkách zpřístupnil N. Levašov.
Informaci o Radomírovi (Ježíši Kristu) Světlana obdržela od Isidory - Benátské veduně (vědmy) (ona nejen věděla, ale i hodně „viděla“), příběh o životě a boji, který začína v 35. kapitole knihy "Život Isidory", mistrovsky popsaný Světlanou, je sám o sobě velmi zajímavý, velmi neobvyklý a bohužel, samozřejmě tragický, jako životy většiny talentovaných lidí té doby (15. století n.l.). Budeme zde reprodukovat pouze fragmenty z výpovědi Isidory, které poskytují informace o Radomírovi a jeho přátelích, jeho skutečné rodině a skutečném osudu. Příběh o Radomírovi začíná v 37. kapitole, "Meteora", a pokračuje skoro do konce 1. dílu knihy. Informace o Radomírovi sděluje Isidoře jeden z Bílých hierarchů jménem Sever, který v té době žil v Meteoře a zabýval se výukou talentovaných lidí... Budete také muset mít na paměti, že Světlana pouze tlumočí příběh Isidory, její pocity a emoce, názory a závěry. Ale to neznamená, že Světlana s Isidorou a Severem ve všem souhlasí......
„Je nás málo, Isidoro. Pokud se budeme vměšovat, není vyloučeno, že také zahyneme... Potom bude i pro slabého člověka, nemluvě o takovém jako je Karaffa, velmi snadné využívat všeho, co jsme ochraňovali. Vláda nad vším živým spočine v něčích rukou. Kdysi dávno už to tak bylo... Velmi dávno. Svět tehdy téměř zahynul. Proto – omluváme se, ale nebudeme se vměšovat, Isidoro, nemáme na to právo... Naši Velcí Předkové ustanovili, abychom ochraňovali prastaré POZNÁNÍ. To je, proč jsme zde. Proč žijeme. Nezachránili jsme kdysi ani Krista ... I když bychom mohli. Vždyť jsme ho všichni velmi milovali.“
„Chceš říct, že někdo z vás znal Krista?!.. Vždyť to bylo tak dávno!.. Ani vy nemůžete žít tak dlouho!“
„Proč – dávno, Isidoro?“ upřímně se podivil Sever. „Bylo to jen před několika sty lety! Víš že žijeme mnohem déle. Stejně jako bys mohla i ty, kdybys chtěla...“
„Několik století?!!!“
Sever přikývnul.
„Ale co legenda?!. Vždyť podle ní už od jeho smrti uplynulo patnáct set let?!.“
„K tomu právě «legenda» slouží...“ pokrčil rameny Sever. „Vždyť pokud by byla Skutečností, nemusela by žít ve «fantazijích» Pavla, Matouše, Petra a jim podobných, vzniklých na zakázku?.. Přičemž tito «svatí» lidé živého Krista nikdy ani nespatřili! A on je nikdy neučil. Historie se opakuje, Isidoro... Tak bylo a tak bude vždy, dokud lidé nakonec nezačnou samostatně myslet. Dokud za ně přemýšlí Temné mysli – na Zemi vždy bude převažovat hlavně boj...“
Sever umlkl, jako by se rozhodoval, zda pokračovat. Po krátké úvaze se znovu rozhovořil... „«Přemýšlející Temní» věnují lidstvu čas od času nového Boha, vybírajíce jej vždy z těch nejlepších, nejsvětlejších a nejčistších… ale pokaždé z těch, kteří se už nenacházejí v Kruhu Živých. Mrtvého je o mnoho lehčí «obléci» lživou «historií jeho Života» a vypustit ji do světa, aby přinášela lidstvu pouze to, co je «podporováno» «Přemýšlejícími Temnými» a co nutí lidi, aby se ještě hlouběji ponořili do nevědomosti Mysli. Stále silněji zaplétají jejich Duše do strachu z nevyhnutelné smrti a nasazují okovy jejich svobodnému a hrdému Životu...“
„Kdo jsou ti – Přemýšlející Temní, Severe?“ nevydržela jsem to.
„Je to Temný Kruh, do něhož vstupují «šedí» Volchvové, «černí» mágové, úplatní duchové a mnozí tomu podobní. Jednoduše – je to pozemské (ale nejen pozemské) sdružení «temných» sil.“
„A vy s nimi nebojujete?!! Mluvíš o tom tak klidně, jako by se tě to netýkalo!.. Vždyť ty také žiješ na Zemi, Severe!“
V jeho očích se objevila smrtelná úzkost, jak jsem se náhodou dotkla něčeho velmi smutného a nesnesitelně bolestivého.
„Bojovali jsme, Isidoro!.. A jak jsme bojovali! Bylo to dávno... Já, stejně jako ty dnes, jsem byl příliš naivním a myslel, že stačí lidem ukázat, kde je pravda a kde lež, a oni hned budou spěchat do útoku za «správnou věc». To všechno jsou jen «sny o budoucnosti», Isidoro... Člověk je bytost snadno zranitelná... Příliš snadno podléhá lichotkám a chamtivosti. A jsou i další «lidské nectnosti»... Lidé myslí v první řadě na své potřeby a výhody a teprve potom – na «ostatní» žijící. Ti, kdo jsou silnější – touží vládnout. Slabí hledají silné obhájce, přičemž se naprosto nazajímají o jejich «čistotu a vnitřní pevnost». A tak to jde celá staletí. To je důvod, proč v každé válce nejprve hynou ti nejsvětlejší a nejlepší. «Zbývající» se přidávají k «vítězi»... Je to jako začarovaný kruh. Země není připravena myslet, Isidoro. Vím, nesouhlasíš, protože ty sama jsi příliš čistá a světlá. Ale není v silách jediného člověka svrhnout obecné ZLO, ani tak silného, jako jsi ty. Pozemské zlo je příliš velké a nespoutané. Snažili jsme se jednou... a ztratili ty nejlepší. Právě proto budeme čekat, dokud nepřijde pravý čas. Je nás příliš málo, Isidoro.“
„Ale proč jste se tehdy nesnažili bojovat dál? Ve válce, která nevyžaduje vaše životy? Máte takové zbraně! Proč dovolujete znesvětit takové jako Ježíš? Proč lidem nepovíte pravdu?..“
„Protože jí nikdo nebude naslouchat, Isidoro... Lidé dávají přednost krásné a pokojné lži, vzdalující duši pravdě... Nepřejí si myslet. Podívej se na historky o «životě bohů» a mesiášů, vytvořené «temnými», jak se, až na detaily, podobají jedna druhé, počínaje jejich narozením až do samé smrti. Je to proto, aby člověka neobtěžovaly «novoty», aby ho vždy obklopovalo «staré a známé». Kdysi, když jsem byl takovým jako ty – přesvědčeným, opravdovým Bojovníkem – tyto «historky» mne ohromovaly otevřenou lží a nevelkou košatostí mysli jejich «tvůrců». Považoval jsem to za velikou chybu «temných»... Ale nyní jsem už dávno pochopil, že šlo z jejich strany o záměr. Bylo to opravdu geniální... Přemýšlející Temní až příliš dobře znají přirozenost «obeznámeného» člověka, a proto jsou si zcela jisti, že Člověk vždy ochotně půjde za tím, kdo se podobá někomu jemu již známému, ale bude se silně bránit a těžko přijme toho, kdo se pro něj bude jevit jako nový a bude jej nutit přemýšlet. To je důvod, proč lidé pořád ještě slepě jdou za «podobnými» Bohy, Isidoro. Bez pochybností a bez přemýšlení, aniž by se obtěžovali položit si alespoň jednu jedinou otázku...“
Sklonila jsem hlavu – měl naprostou pravdu. U lidí byl pořád ještě příliš silný «instinkt tlupy», který snadno řídil jejich poddajné duše...
„Vždyť každý z těch, které lidé nazývali Bohy, měl svůj vlastní jedinečný Život, který by nádherně zdobil Pravdivou Kroniku Lidstva, pokud by o nich lidé věděli,“ smutně pokračoval Sever. „Pověz mi, Isidoro, zda kdokoli na Zemi četl zápisky samotného Krista?.. Vždyť byl výborným Učitelem, který kromě toho také překrásně psal! A zanechal mnohem více, než by si dokázali představit «Přemýšlející Temní», vytvářející jeho falešnou historii...“
Severovy oči se staly velmi temnými a hlubokými, na okamžik odrážející celou pozemskou hořkost a bolest... Bylo jasné, že o tom mluvit nechtěl, po minutě mlčení ale pokračoval.
„Žil zde třináct roků... A už tehdy napsal zprávu o svém životě, protože věděl, jak velmi lživě ji překroutí. Už tehdy znal svou budoucnost. A již tehdy trpěl. Mnohé jsme ho naučili...“ Sever si najednou vzpomněl na něco příjemného a usmál se jako dítě... „Vždy v něm planula oslnivě jasná Životní Síla, jako slunce... A nádherné vnitřní Světlo. Ohromoval nás svou nekonečnou touhou VĚDĚT! Znát VŠECHNO, co jsme znali my... Nikdy jsem neviděl takovou šílenou touhu!.. Snad s výjimkou ještě jednoho, stejně posedlého...“
Jeho úsměv se stal překvapivě milým a prosvětleným.
„Tou dobou u nás žila dívenka – Magdalena... Čistá a jemná jako ranní svit. A neobyčejně nadaná! Byla nejsilnější ze všech, které jsem v té době na Zemi znal, kromě našich nejlepších Volchvů a Krista. Ještě za pobytu u nás se stala Ježíšovou Vědunou... jeho jedinou Velikou Láskou a později – jeho ženou a přítelem, sdílejícím s ním každý okamžik jeho života, dokud pobýval na této Zemi... Nu a on, učící se a rostoucí mezi námi, se stal velmi silným Vedunem a opravdovým Bojovníkem! Tehdy přišel čas, aby se s námi rozloučil... Nastal čas splnit Úkol, pro který jej Otcové povolali na Zemi. A tak nás opustil. Marie Magdalena šla s ním... Náš klášter se stal pustým a studeným bez těchto podivuhodných, nyní už zcela odrostlých dětí. Velmi nám scházely jejich šťastné úsměvy, jejich hřejivý smích... Jejich nanasytná touha po poznání, pevná Síla Ducha a Světlo jejich čistých Duší... Tyto děti byly jako slunce, bez něhož bledl náš chladný, rovnoměrně plynoucí život. Meteora byla bez nich smutná a prázdná... Věděli jsme, že se už nikdy nevrátí a nikdo z nás je více neuvidí... Ježíš se stal neochvějným bojovníkem. Bojoval se zlem stejně zaníceně jako ty, Isidoro. Ale nedostávalo se mu sil.“ Při těch slovech jakoby Sever celý povadl... „Volal na pomoc svého Otce, celé hodiny s ním v mysli rozmlouval. Ale Otec byl hluchý k jeho žádostem. Nemohl, neměl právo zradit to, čemu sloužil. A musel za to obětovat svého syna, kterého upřímně a oddaně miloval.“ V Severových očích se, k mému velkému překvapení, zaleskly slzy... „Po odmítnutí svého Otce Ježíš, stejně jako ty, Isidoro, požádal o pomoc nás všechny... Ale my jsme také odmítli... Neměli jsme žádné právo. Nabádali jsme ho, aby odešel. Ale on zůstal, ačkoli velmi dobře věděl, co ho čeká. Bojoval až do poslední chvíle... Bojoval za Dobro, za Zemi a také za lidi, kteří ho popravili. Bojoval za Světlo. Za což ho lidé «z vděčnosti» po jeho smrti očerňovali, učinivše jej falešným a bezmocným Bohem... I když právě bezmocným Ježíš nikdy nebyl... Byl bojovníkem až do morku kostí už tehdy, když jako dítě přišel k nám. Vyzýval k boji, ničil «temnotu» všude tam, kde na ni na své trnité cestě narazil.“
Sever umlkl a já jsem myslela, že vyprávění je u konce. V jeho smutných šedých očích se chvěla tak hluboká, obnažená bolest, že jsem si konečně uvědomila, jak těžké muselo být dále žít a přitom odmítat pomoc milovaným, světlým a krásným lidem, vidět je, jak jdou na jistou smrt, a vědět, jak snadné by bylo je zachránit, pouze natáhnout ruku...
„Člověk – celá jeho bytost má slabou vůli, Isidoro...“ náhle se znovu tiše rozhovořil Sever. „A nenasytnosti a závisti je v něm bohužel více, než dokáže zvládnout. Lidé ještě stále nechtějí následovat čisté a Světlé – zraňuje to jejich «hrdost» a pobuřuje je to tím, jak se taková bytost odlišuje od «běžného» člověka v jejich pojetí. Přemýšlející Temní to velmi dobře znají a využívají, pokaždé snadno přesvědčí lidi, aby nejprve svrhli a zničili «nové» Bohy, naplňujíce tak palčivou touhu po pádu krásného a světlého. A potom, dostatečně zhanobené lží, navracejí tyto nové «bohy» davu jako Velké Mučedníky, zabité «omylem»... Tak ze zaníceného Bojovníka Krista zůstal v lidské paměti jen bázlivý Bůh, vyzývající nastavit i levou tvář, udeří-li ho kdo v pravou.... A z jeho velké Lásky – zůstal jen ubohý výsměch... Překrásná čistá dívka byla změněna v Kristem «omilostněnou» «padlou» ženu vytaženou z bláta... Lidé jsou stále hloupí a zlí, Isidoro... Neobětuj se pro ně! Vždyť i poté, co ukřižovali Krista, nedokázali najít klid a jen dále ničí Jeho Jméno. Neobětuj se za ně, Isidoro!“
„Podle tebe jsou VŠICHNI lidé hloupí a zlí?.. Ale na Zemi je i velmi mnoho překrásných lidí, Severe! A ne všichni potřebují «svrhnutého» Boha! Podívej se na mne – copak nevidíš? Potřebovala bych živého Krista, stejně jako jeho nádherná Láska – Magdalena...“
Sever se usmál.
„To proto, že jsi Iz-i-do-ra... Modlíš se k jiným bohům. Tvými bohy jsou – Dobro a Láska, Světlo, Poznání a Čistá prvotní Síla. Jsou to Bohové Moudrosti, k nimž se «modlíme» my. Lidé je nepoznají, dokud budou potřebovat někoho, komu si mohou postěžovat, když se cítí špatně; koho mohou obviňovat, když je potká neštěstí; koho mohou žádat, když něco chtějí; někoho, kdo jim může odpouštět, když «zhřeší»... To je to, co lidé potřebují... Uplyne ještě hodně času, než přestanou vyžadovat Boha, který by za ně vše vyřešil a ještě více – vše odpustil... Lidé ještě nejsou připraveni činit něco sami. “
„Ukaž mi, Severe...“ poprosila jsem šeptem, „ukaž mi, jaký byl.“
Okolní vzduch se zachvěl měkkými vlnami, perlil a houstl, jakoby se otvíraly tajemné neviditelné dveře. A vtom jsem je uviděla!.. Ve velké kamenné jeskyni dvě krásné plavé děti seděly u malé přírodní fontánky a o něčem besedovaly. Svět kolem nich se zdál šťastný a slunečný, prozářený tichou radostí jejich úžasných duší. Chlapec byl hrdý, vysoký a velmi štíhlý na svých třináct let. Bouřila v něm obrovská vnitřní síla, ale zároveň byl i jemný a velmi milý. Díval se na svět vesele a ... velmi moudře, jako by mu uvnitř bylo nejméně sto let. Co chvíli jeho zářivé modré oči zaplály ocelově šedým zábleskem, ale hned zase zazářily veselím a potěšením ze své okouzlující usměvavé spolubesednice... Dívenka byla opravdu neobyčejně hezká. Připomínala čistého anděla, který právě sestoupil z nebes. K hrudi tiskla starou tlustou knihu, kterou očividně nechtěla pustit. Zvlněné, velmi dlouhé zlaté vlasy, měla svázané modrou stuhou, pěkně odrážející barvu jejích smějících se nebesky modrých očí. Malé dolíčky na růžových líčkách ji činily roztomilou a zábavnou jako čisté květnové ráno... Děti byly oblečené do dlouhých, sněhově bílých oděvů, přepásaných zlatými opasky, a tvořily krásný pár, který jakoby vystoupil z nějakého starého obrázku... Nádherně se k sobě hodily, vzájemně se doplňovaly a vytvářely jeden celek, který není možné rozdělit... Takový byl Ježíš a Magdalena, budoucí Spasitel Lidstva a jeho jediná a velká budoucí Láska.
„Vždyť jsou úplně jiní!“ vykřikla jsem upřímným překvapením. „Vůbec ne takoví, jak se obvykle malují! Copak oni nejsou Judejci (Židé)?!“
„Nikdy jimi nebyli,“ pokrčil rameny Sever. „Ježíš byl synem Bílého Volchva a Věduny Marie. Oni jej zrodili, aby na Zemi byla přivedena jeho neobyčejná Duše.“
Ohromeně jsem hleděla na Severa...
„Ale co židovka Marie a Josef?! Co Nazaret?..“
„Žádná židovka Marie nikdy nebyla, Isidoro, ani Josef. Byla Věduna Marie, která těsně před jeho narozením přišla do Meteory, aby se narodil zde, mezi Volchvy a Vědunami. Ale opozdila se... Ježíš se narodil o týden dříve, za rozbřesku (НА ЗАРЕ, foneticky „na zare“ - pozn.), v malém domku na břehu řeky. Jeho narození provázela Jasná Jitřní Hvězda. Naši Volchvové k němu pospíchali, aby ho spatřili a ochránili. A jeho Učitel a Otec se přišel poklonit neobyčejné duši svého novorozeného syna. Volchvové ho povolali na Zemi, aby byla zastavena «nákaza», která zde již dávno jako pavouk splétala své černé sítě. Právě Volchvové vyslali Krista k Judejcům. Ale samotný Ježíš nikdy Židem nebyl. Volchvové doufali, že bude mít dost sil k zastavení «černého» Zla, rozšířeného po Zemi. Ale Ježíš prohrál, když podcenil «velké slabiny» člověka... Země nebyla připravena na Jeho příchod, stejně jako není připravena na příchod VĚDOUCÍCH, Isidoro. A my nejsme připraveni jí pomoci. Až přijde ten správny čas – otevřeme Dveře. Potom možná na Zemi zvítězí Světlo. Ale to nenastane ještě velmi dlouho... Odpusť.“
„To znamená, že budete jednoduše pokojně pozorovat, jak zabíjejí ty nejlepší?!.“ vybuchla jsem. „Vždyť je to také váš svět, Severe! Jak jej můžete tak snadno nechat zahynout? Jak je to jednoduché – zvednout se a odejít. Nebo prostě jenom ČEKAT. Jestlipak tě ale taková zrada nebude pronásledovat po všechen tvůj zbývající dlouhý život?.. Cožpak můžeš žít někde v bezpečí, aniž bys přemýšlel o všech těch mrtvých?!.. Já nevěřím v krásnou budoucnost založenou na něčí smrti, Severe! Je to děsivé. Svět už nikdy nebude stejný, pokud mu nepomůžeme teď hned! Prosím, pomoz mi, Severe...“
Byla jsem připravena padnout na kolena, pokud by to mohlo nějak pomoci. Ale viděla jsem, že se tím nic nezmění... Tito lidé žili ve své Pravdě, velmi neosobní a cizí. Nedokázala jsem pochopit, že jim nebylo stydno stát stranou, když nejlepší a nejnadanější děti Země hořely po tisících, proklínajíce svůj Dar a umírajíce ve strašných mukách.... Vzdala jsem se – nemohla jsem bojovat samotná. On měl pravdu – neměla jsem dost sil.
„Jak je možno přijmout něco takového, Severe!.. Jak můžeme dovolit «temnotě» ovládnout naši překrásnou Zemi?.. Cožpak tví Velcí Učitelé nevidí, co se děje? Jak po tom všem ještě věřit v něco světlého?!.“
„Země bude velmi dlouho a krutě trpět, Isidoro... Dokud se nedostane na samý okraj zániku. A vždy za ni budou umírat především ti nejlepší. Potom přijde čas volby... Pouze lidé sami budou moci rozhodnout, mají-li dost sil, aby přežili. My jim jen ukážeme cestu.“
„Ty věříš, že bude ještě komu ji ukazovat, Severe? Možná těm, kteří zůstanou už nebude pomoci...“
„Ó ne, Isidoro! Člověk je velmi silný ve své schopnosti přežít. Ani si neumíš představit, jak moc je silný! Opravdový člověk se nikdy nevzdá... I kdyby zůstal jediný. Tak tomu bylo vždy. A vždy tomu tak bude. Na Zemi je velmi mocná síla Lásky i síla Boje, přestože to lidé zatím ještě pořád nechápou. Ale vždy se zde najde někdo, kdo povede ostatní. Důležité je, aby tento Vůdce nebyl «černý»... Od okamžiku narození člověk hledá cíl svého života. Záleží pouze na něm, najde-li jej sám, nebo se ukáže být tím, komu tento cíl bude dán. Lidé se musí naučit myslet, Isidoro. Dosud bohužel za mnohé přemýšlí jiní. Pokud to bude trvat, Země bude neustále ztrácet své nejlepší syny a dcery, kteří budou platit za jejich nevědomost. To je důvod, proč ti nebudu pomáhat, Isidoro. Nikdo z nás nebude. Ještě nepřišel čas vsadit vše na jedinou kartu. Pokud zahyneme nyní, bojujíce za hrstku Osvícených, později už nebude, kdo by toto poznání předal... Vidím, že jsem tě nepřesvědčil,“ Severovy rty zvlnil lehký úsměv. „Nebyla bys to ani ty, kdybych tě přesvědčil... Ale prosím tě pouze o jediné – uteč, Isidoro! Toto není tvůj čas a není to tvůj svět!“
Pochopila jsem, že zde jsem prohrála. Nyní vše záviselo pouze na mém svědomí – budu-li souhlasit s útěkem, nebo zda budu bojovat s vědomím, že na vítězství není žádná naděje...
„Inu co, Severe, budu se držet svého názoru... Nejsem tak moudrá jako ty a tví Velcí předkové ... ale přemýšlím, zda skutečně byli tak «Velkými» – mohli byste nám pomoci a oni by vám odpustili. A pokud ne – potom možná nejsou zas až tak «velicí»!..“
Hořkost promlouvala mými ústy... Nedokázala jsem se smířit s myšlenkou, že nebylo od koho dočkat se pomoci... A to i přesto, že přímo zde byli lidé, kteří měli moc pomoci, jenom natáhnout ruku. Jenže nechtěli. «Obhajovali» se vysokými cíli, zakazujícími vměšování... Oni byli MOUDŘÍ... Nu a já jsem zase poslouchala své srdce. Chtěla jsem zachránit své milované, chtěla jsem pomoci ostatním neztrácet jim drahé lidi. Toužila jsem zničit Zlo... Možná, že z pohledu «moudrých» jsem nebyla ničím víc nežli nevyzrálým «dítětem». Ale i kdybych prožila tisíc let, nikdy bych nedokázala klidně přihlížet, jak čísi krutou rukou hyne nevinný, překrásný člověk!..
„Přeješ si vidět skutečnou Meteoru, Isidoro? S největší pravděpodobností se taková možnost nebude už nikdy opakovat,“ pronesl Sever smutně.
„Smím se zeptat, co znamená to slovo – meteora?“
„Je to už dávno, co tak byla nazvána... Kdysi to znělo trošku jinak. Znamenalo to – MY-TE-U-RA, což znamenalo – v blízkosti světla a poznání, ochraňující je a žijící jimi. Ale potom nás začalo hledat příliš mnoho «nevědomých». A jméno se změnilo. Mnozí neslyšeli jeho skutečný zvuk a nechápali, že vstupujíce sem, přicházejí do styku s VÍROU. U samotných dveří, počínaje jménem a pochopením jeho významu... Vím, není to tvůj jazyk a je pro tebe opravdu těžké jej pochopit, Izidoro. I když tvé jméno se vztahuje k něčemu podobnému...“
„Zapomněl jsi, že jazyk pro mne není důležitý, Severe. Cítím ho a vidím,“ usmála jsem se.
„Odpusť mi, vidoucí... Zapomněl jsem – kdo jsi. Přeješ si uvidět to, co je dáno pouze vidoucím, Isidoro? Další možnost nebudeš mít, protože se sem už nevrátíš.“
Přikývla jsem. Snažila jsem se zadržet horké slzy, připravené rozlít se po tvářích. Veškerá naděje být s nimi, získat jejich mocnou, přátelskou podporu, umírala. Zůstala jsem sama. Aniž bych se dozvěděla něco pro mne velmi důležitého... A téměř bezbranná proti silnému a strašnému člověku s děsivým jménem – Karaffa...
Ale bylo rozhodnuto a já jsem neměla v úmyslu ustoupit. Zač by jinak stál náš Život, kdybychom zradili sami sebe? Najednou jsem byla úplně klidná – vše nakonec zapadlo na svá místa, dělat si větší naděje nemělo smysl. Mohla jsem se spolehnout jen sama na sebe. Právě proto stálo za to pokračovat. A jak to vše skončí – přinutila jsem se na to nemyslet.
Šli jsme vysokou kamennou chodbou, která se s přibývající délkou stále více rozšiřovala. Bylo tam světlo a příjemně, pouze vůně jarních trav se zdála mnohem silnější. Najednou přímo před námi zazářila zlatá světelná «stěna», na níž zářila jedna jediná velká runa... Okamžitě jsem pochopila – byla to zábrana proti «nezasvěceným». Podobala se husté mihotající se oponě, vytvořené z nějaké mně neznámé, zlatě se třpytící substance, skrze níž by se mi pravděpodobně nepodařilo projít. Sever vztáhl ruku, lehce se jí dotkl dlaní a zlatá «stěna» v tu ránu zmizela, odkrývajíc průchod do podivuhodné místnosti.... Najednou jsem měla zvláštní pocit, že je to pro mne zcela známý svět, ve kterém jsem vždy žila... Pocit, že nás někdo neznámý pozoruje, zesílil. Ale ani to nebylo nepřátelské, spíše se to podobalo dotyku starého dobrého přítele, kdysi dávno ztraceného a nyní opět znovu nalezeného... Ve vzdáleném rohu místnosti zářila třpytící se malinká přírodní fontánka. Voda v ní byla tak průzračná, že byla vidět pouze v duhových záblescích světla, odrážejících se na jejích chvějících se kapkách. Jak jsem hleděla na tento podivuhodný pramen, ke svému překvapení jsem náhle pocítila palčivou žízeň. Aniž bych požádala Severa, mohu-li se napít, ihned jsem dostala odpověď:
„Jistě, Isidoro, ochutnej! Je to voda Života, pijeme ji, když se nám nedostává sil, když se naše břemeno stává příliš těžkým. Ochutnej!“
Sklonila jsem se, abych rukama nabrala zázračnou vodu, a pocítila jsem neuvěřitelnou úlevu, aniž bych se jí vůbec ještě dotkla!.. Zdálo se, že všechny mé problémy, všechny hořkosti, najednou kamsi ustoupily, cítila jsem se klidná a šťastná... Bylo to neuvěřitelné!.. Zmateně jsem se obrátila na Severa – usmíval se. Vypadalo to, že obdobné pocity měli zřejmě všichni, kdo se podobnému zázraku přiblížili poprvé. Nabrala jsem vodu do dlaní – třpytila se jako malinké brilianty, jako ranní rosa na trávě prozářené sluncem... Opatrně, tak abych nevylila ani jedinou drahocennou kapku, jsem udělala malý doušek – celým tělem se mi začala šířit neopakovatelná lehkost!.. Jako kdyby se někdo smiloval a mávnutím kouzelného proutku ze mne sňal celých patnáct let! Cítila jsem se lehká jako ptáček, stoupající vysoko k nebi... Hlava se mi vyčistila a projasnila, jako bych se právě teď narodila.
„Co je to?!“ zašeptala jsem užasle.
„Už jsem ti řekl,“ pousmál se Sever. „Živá Voda... Pomáhá vstřebávat znalosti, snímá únavu, navrací světlo. Pijí ji všichni, kdo se zde nacházejí. Byla zde vždy, nakolik si pamatuji.“
Postrčil mne dále. A tu jsem naráz pochopila, co mi předtím připadalo tak zvláštní... Komnata neměla konec!.. Na první pohled se zdála maličkou, ale prodlužovala se spolu s tím, jak jsme se jí pohybovali!.. Bylo to neuvěřitelné! Podívala jsem se znovu na Severa, ale jenom přikývl, jakoby říkal: «Ničemu se nediv, všechno je v pořádku». Přestala jsem se tedy podivovat... Najednou přímo ze stěny místnosti «vystoupil» člověk... Polekala jsem se, ale okamžitě jsem se pokusila dát dohromady, abych neukázala žádné překvapení, protože pro všechny ostatní zde žijící to viditelně bylo zcela běžné. Člověk kráčel přímo k nám a hlubokým zvučným hlasem pronesl:
„Buď zdráva, Isidoro! Jsem Volchv Istěn. Vím, je ti těžko... Ale ty sama sis zvolila cestu. Pojďte se mnou – ukážu ti to, nač si nedokážeš vzpomenout.“
Postupovali jsme dál. Následovala jsem podivného člověka, ze kterého vycházela neuvěřitelná síla, a horečně uvažovala, jak by to bylo lehké a snadné, kdyby mi chtěl pomoci! Jenže bohužel také nechtěl... Šla jsem hluboce zadumaná, takže jsem ani nezpozorovala, jak jsem se ocitla na úžasném místě, zcela vyplněném úzkými policemi, na nichž spočívalo neuvěřitelné množství neobvyklých zlatých tabulek a velmi starých «svitků», podobných starým manuskriptům uloženým v domě mého otce s tím rozdílem, že ty zdejší byly zhotoveny z nějakého neznámého tenčího materiálu. Destičky a svitky byly různé – malé i obrovské, krátké i velmi dlouhé jako velikost člověka. Bylo jich tu neuvěřitelné množství...
„Toto je POZNÁNÍ, Isidoro. Přesněji, jeho velmi malá část. Můžeš z něj čerpat, chceš-li. Neuškodí, dokonce ti možná pomůže ve tvém hledání. Vyzkoušej to, moje milá...“
Istěn se laskavě usmíval a mně se najednou zazdálo, jako bych ho znala odedávna. Vycházelo z něj podivuhodné teplo a klid, kterých se mi tak nedostávalo ve všech těch hrozných dnech, kdy jsem bojovala s Karaffou. Očividně to velmi dobře cítil, protože se na mne díval s hlubokým smutkem, jakoby věděl, jaký zlý osud mne čeká za zdmi Meteory. A zároveň mne přitom oplakával.... Přistoupila jsem k jednomu z nekonečných regálů, až po vrch zaplněnému polokruhovými zlatými destičkami, abych se podívala, jak navrhl Istěn... Ale sotva jsem přiblížila ruku, jakoby se na mne doslova vyvalil příval ohromujících vizí!!! Neobyčejné obrazy, nepodobné ničemu dříve viděnému, zazářily v mém zmučeném mozku, střídaje jeden druhý s neuvěřitelnou rychlostí... Některé z nich z nějakého důvodu přetrvávaly, jiné se ztrácely okamžitě následovány novými. Co to bylo?!.. Život jakých dávno mrtvých lidí? Našich Velkých předků? Vize se střídaly, letící šílenou rychlostí. Jejich proud nekončil, unášel mne do nějakých podivuhodných zemí a světů, nedával mi možnost vydechnout. Najednou jedna vize zazářila jasněji než ostatní a přede mnou se objevilo nádherné město... vzdušné a průzračné, vytvořené jakoby z Bílého Světla.
„Co je to???“ zašeptala jsem tiše, tajíc dech. „Může to být vůbec opravdové?..“
„To je Svaté Město (Святой Град, foneticky Svjatoj Grad – pozn.), moje milá. Město našich Bohů. Už dávno neexistuje...“ tiše promluvil Istěn. „Odtud jsme kdysi všichni přišli... Pouze na Zemi si na něj nikdo nepamatuje.“ Potom náhle dodal: „Opatrně, moje milá, bude ti těžko. Není potřeba se více dívat.“
Ale já jsem chtěla víc!.. Jakási spalující touha stravovala mozek! Neznámý svět lákal a fascinoval svou starobylostí!.. Chtěla jsem se do něj ponořit hlouběji, neomezeně z něj čerpat, neztrácejíc ani okamžik, ani jedinou z drahocenných minut... kterých, jak jsem chápala, mi zde zůstávalo velmi, velmi málo... Každá další tabulka přede mnou otevírala tisíce úchvatných obrazů, které byly překvapivě jasné a nyní z nějakého důvodu i srozumitelné, jako bych k nim najednou našla jakýsi dávno ztracený magický klíč. Čas letěl, ale nevnímala jsem ho... Chtěla jsem víc a víc. Děsilo mne, že právě nyní mne určitě někdo přeruší, že bude na čase opustit tento úžasný archív, že se mi už nikdy nepodaří pochopit... Bylo to velmi smutné a bolestné, ale jiné cesty bohužel nebylo. Vybrala jsem si svou cestu sama a nehodlala jsem se jí vzdát. I když to bylo nesmírně těžké...
„To je všechno, má milá. Nemohu ti ukázat víc. Jsi – «odpadlice», další cesta sem je pro tebe uzavřena. Ale je mi to líto, Isidoro... Máš veliký Dar! Mohla bys snadno obsáhnout všechno toto POZNÁNÍ... Pokud bys chtěla. Ne každému bylo tolik dáno... Tvá přirozenost po tom touží. Ale ty sis vybrala jinou cestu, proto musíš nyní odejít. Mé myšlenky budou s tebou, dítě Světla. Jdi s VÍROU, kéž ti pomůže. Sbohem, Isidoro...“
Komnata zmizela... Ocitli jsme se v jiném kamenném sále, taktéž zaplněném mnoha svitky, ale vypadaly už jinak, možná nebyly tak staré jako ty předchozí. Najednou jsem se cítila velmi smutně... Toužila jsem poznat tato cizí «tajemství», spatřit jejich skryté bohatsví, ale odešla jsem... abych se sem už nikdy nevrátila.
„Uvažuj, Izidoro!“ promluvil tiše Sever, jako by vycítil mé rozpoložení. „Ještě jsi nás neopustila, zůstaň.“
Jen jsem zavrtěla hlavou...
Náhle mou pozornost přitáhl již známý, ale pořád zvláštní jev – podle toho, jak jsme se pohybovali, komntata se i zde prodlužovala. Ovšem pokud jsem v předcházejícím sále neviděla ani duši, potom zde, jakmile jsem se rozhlédla, jsem uviděla množství lidí – mladých, starých, mužů i žen. Byly zde také děti!.. Všechny něco velmi pečlivě studovaly, zcela ponořeny do sebe... Nově příchozím nevěnovali žádnou pozornost.
„Kdo jsou všichni ti lidé, Severe?“ špitla jsem.
„Jsou to Vědmy a Veduni, Isidoro. Tvůj otec byl kdysi jedním z nich... Učíme je.“
Mé srdce zabolelo... Chtělo se mi zavýt jako vlku žalem nad sebou, nad svým krátkým ztraceným životem!.. Toužila jsem všechno odhodit, sednout si spolu s nimi, s těmi štastnými Vědmami a Veduny, abych rozumem i srdcem pojala všechnu hlubinu zázračného, jim tak štědře otevřeného, velkého POZNÁNÍ! Horké slzy byly připraveny vytrysknout proudem, ale z posledních sil jsem se je pokoušela zadržet. Slzy byly «zakázaným přepychem», na který jsem neměla žádný nárok, pokud jsem sama sebe považovala za Bojovníka. Bojovníci si nestěžují. Bojují a vítězí a pokud zemřou – pak určitě ne se slzami v očích... Cítila jsem se velmi unavená. Osamělostí a bolestí... Neustálým strachem o příbuzné... Nekonečným bojem, v němž jsem neměla ani malou naději na vítězství. Velmi jsem potřebovala doušek osvěžujícího vzduchu a tím vzduchem pro mne byla moje dcerka Anna. Proč jsem ji ale nikde neviděla, i když jsem věděla, že se nachází zde, v tomto nádherném a zvláštním «uzavřeném» světě.
Sever stál vedle mne a v jeho šedých očích se tajil hluboký zármutek. Chtěla jsem se zeptat – uvidím-li ho někdy? Ale nedostávalo se mi sil. Nechtěla jsem se rozloučit. Nechtěla jsem odejít. Život zde byl tak moudrý a poklidný, všechno se zdálo tak jednoduché a dobré!.. Ale tam, v mém krutém a nedokonalém světě, umírali dobří lidé. Byl čas k návratu, abych se pokusila alespoň někoho zachránit... Toto byl opravdu můj svět, bez ohledu na to, jakým byl. A můj otec, který tam zůstal, možná hrozně trpěl, neschopný uniknout ze spárů Karaffa, kterého jsem se já rozhodla zničit, i kdybych se pro to musela vzdát svého krátkého a dobrého života...
„ Mohu vidět Annu?“ zeptala jsem se s nadějí v duši Severa.
„Odpusť, Isidoro, ale Anna prochází «očištěním» od světského nánosu... Před tím, než vejde do tohoto sálu, odkud jsi právě vyšla. Nemůže k tobě teď přijít...“
„Ale proč na mně nebylo třeba nic «očišťovat»?“ podivila jsem se. „Vždyť Anna je ještě dítě, dosud na ní neulpělo příliš světského «bláta», není tomu tak?“
„Bude do sebe muset mnoho pojmout, aby pochopila celou nekonečnost... A ty se sem již nikdy nevrátíš. Ty nemusíš nic «starého» zapomínat, Isidoro... Je mi líto.“
„Znamená to, že už svou dceru nikdy víc neuvidím?..“ zeptala jsem se šeptem.
„Uvidíš. Pomohu ti. A nyní, chceš se rozloučit s Volchvy, Isidoro? Je to tvá jedinečná šance, nepropásni ji.“
Samozřejmě, chtěla jsem je vidět. Vládce celého tohoto Moudrého Světa! Otec mi o nich tolik vyprávěl a tak dlouho jsem o nich snila! Jen jsem si tehdy nedokázala představit, nakolik bude naše setkání pro mne smutné...
Sever zvedl ruku, skála se zachvěla a zmizela. Ocitli jsme se ve velmi vysokém kruhovém sále, který vypadal zároveň jako les, louka, pohádkový zámek nebo jednoduše «nic»... I když jsem se snažila, nemohla jsem uvidět jeho stěny. Vzduch se chvěl a třpytil tisíci zářícími «kapkami», podobnými lidským slzám... Přemáhajíc vzrušení jsem se nadechla... «Deštivý» vzduch byl podivuhodně svěží, čistý a lehký! Proudila z něj životodárná síla, vším tělem se rozlévaly tenké živé nitky «zlatého» tepla. Ten pocit byl úžasný!...
......„Ano, byla jsem v Meteoře, Vaše svatosti, a je mi velmi líto, že se tam už nikdy víc nevrátím...“ odpověděla jsem po pravdě.
„Bezpochyby vás odtamtud také vyhostili, Isidoro?“ překvapeně se zasmál Karaffa.
„Nikoli, Svatosti, zvali mne, abych zůstala. Odešla jsem z vlastní vůle...“
„To nemůže být pravda! Neexistuje takový člověk, který by tam netoužil zůstat, Isidoro!“
„Pročpak ne? Co třeba můj otec, Svatosti?“
„Tomu nevěřím. Myslím, že mu nebylo dovoleno zůstat a musel odejít. Možná, že se jeho čas završil. Nebo jeho Dar nebyl dostatečně silný.“
Zdálo se mi, že klade otázky, aby všemi prostředky utvrdil sebe sama v tom, v co se mu velmi chtělo věřit.
„Ne všichni lidé milují pouze sami sebe...“ promluvila jsem smutně. „Existuje cosi důležitějšího, čím může člověk vládnout, nežli síla. Na světě existuje také Láska...“
„Láska nevládne světu, Isidoro, a já mu chci vládnout!“
„V lidské moci je všechno... dokud to nezačne zkoušet,“ neudržela jsem se a «popíchla» ho.
A s myšlenkou na to, co jsem se chtěla bezpodmínečně dozvědět, jsem se zeptala: „Povězte, Vaše svatosti, znáte pravdu o Ježíšovi a Magdaleně?“
„Myslíte to, že žili v Meteoře?“
Přikývla jsem.
„Ale samozřejmě! To bylo první, co mne zajímalo!“
„Jak je něco takového možné?!.“ zeptala jsem se ohromeně. „A o tom, že nebyli Židé, jste také věděl?“
Karaffa opět přisvědčil.
“Ale vždyť o tom nikde nemluvíte? Vždyť o tom nikdo neví? A co PRAVDA, Vaše svatosti?!..
„Nesnažte se mě rozesmát, Isidoro!..“ upřímně se bavil Karaffa. „Vy jste opravdu jako dítě! Kdo potřebuje tu vaši «pravdu»?.. Dav, který ji nikdy ani nehledal?!.. Ne, má drahá, Pravdu potřebuje jen hrstka uvažujících, ale dav musí jednoduše «věřit», nu a čemu – to už není nijak důležité. Hlavní je, aby lidé poslouchali. A co se jim přitom předkládá – je druhořadé. PRAVDA je nebezpečná, Isidoro. Tam, kde se odhaluje Pravda – objevují se pochybnosti, a tam, kde vznikají pochybnosti – začíná válka... Já vedu svůj BOJ, Isidoro, a znamená pro mne opravdové potěšení! Svět byl vždy postaven na lži, víte... Hlavní je, aby tato lež byla dostatečně atraktivní, aby za sebou dokázala vléct «spřízněné» mysli... A věřte mi, pokud při tom vy začnete dokazovat davu skutečnou Pravdu, vyvracející jejich «víru», ten stejný dav vás roztrhá na kusy...“
„Je možné, že tak inteligentní člověk jako Vaše svatost může tak zrazovat sebe sama?.. Vždyť upalujete nevinné ve jménu stejně pošpiněného a nevinného Boha? Jak můžete tak nestydatě lhát, Vaše svatosti?!.“
„Oh, nedělejte si starosti, milá Isidoro!..“ usmál se Karaffa. „Mé svědomí je v naprostém klidu! Nevytvořil jsem tohoto boha, nebudu ani organizovat jeho pád. Ale zato budu tím, kdo očistí Zemi od neřesti a kacířství! A věřte mi, Isidoro, v den, kdy já «odejdu» – na této hříšné Zemi už nebude koho více upalovat!“
Udělalo se mi špatně... Nebyla jsem schopna poslouchat takové blouznění! Proto jsem se rychle snažila dostat pryč od tématu, který se mu zjevně líbil.
„A jak to, že jste hlavou nejsvětější křesťanské církve? Nezdá se vám, že vaší povinností by bylo odhalit lidem pravdu o Ježíši Kristu?..“
„Právě proto, že jsem jeho «zástupcem na Zemi», budu i nadále mlčet, Isidoro! Právě proto...“
Hleděla jsem na něj široce rozevřenýma očima a nemohla jsem uvěřit, že opravdu toto vše slyším... A bylo to tu opět – Karaffa byl extrémně nebezpečný ve svém šílenství – a zároveň přitom kdesi existoval lék, který by dokázal pomoci.
. . .
. . .
- Řekni mi, Severe, co se stalo s Máří Magdalenou? A žijí někde na světě její potomci?
- Jistě, Isidoro ..! - Okamžitě odpověděl Sever, a zdálo se mi, že ho opravdu potěšila změna tématu ...
- Po smrti Ježíše Krista Máří Magdaléna opustila brutální, zlou zemi, která jí vzala nejdražšího na světě člověka. Odešla společně s dcerou, které bylo v té době jen čtyři roky. A jejího osmiletého syna tajně odvezli do Španělska Rytíři Chrámu (Rytíře Chrámu Pravdy a Poznání, o kterých se později hovořilo jako o Templářích, ale původní Templáři byli později vyhubeni a infiltrováni temnými, p.p.), aby přežil a zachoval se Velký Rod jeho otce. Pokud chceš, budu ti vyprávět pravdivý příběh jejich životů, protože to, co je uváděno dnes, je prostě hisTORie pro nevědomé a nevidomé ...
Souhlasně jsem přikývla.
- Prosím, řekni mi pravdu ... Řekni mi o nich, Severe ...
Jeho myšlenky uháněly daleko, do století pokrytých popelem, v drahocenné vzpomínky. A začal úžasný příběh ...
- Jak jsem ti již řekl dříve, Isidoro, po smrti Ježíše a Máří Magdalény, všechen jejich světlý a smutný život opletli nestoudnou lží, tyto lži se také týkají potomků této překrásné, odvážné rodiny ... Oni jsou "oblečeni" v CIZÍ VÍRU. Jejich čistý život obklopily životy CIZÍCH LIDI, kteří už dávno nežili ... V jejich ústa vložili SLOVA, která oni NIKDY NEŘEKLI ... Učinili je zodpovědné za ZLOČINY, které USKUTEČNILA a USKUTEČŇUJE CIZÍ VÍRA, nejlživější a nejkrvavější, která kdy na Zemi existovala …
* * *
Od autorky (Světlany, p.p.): Je to už mnoho a mnoho let po mém setkání s Isidorou ... A teď, při vzpomínání a prožívání minulých vzdálených let, jsem našla (žiji ve Francii) nejzajímavější materiály, z velké části potvrzující pravdivost příběhu Severa o životě Máří Magdalény a Ježíše- Radomíra, který myslím, budou zajímat všechny, kteří přečtou příběh o Isidore, a mohou dokonce pomoci zbavit se lží "vládnoucích tomuto světu". O mnou nalezených materiálech přečtěte "Dodatek" po skončení částí o Isidoře.
* * *
Cítila jsem, že celý tento příběh byl pro Severa velmi obtížný. Zdá se, že jeho široká duše se ještě nechtěla smířit s takovou ztrátou a ještě velmi hodně smutnila a bolela. Ale pokračoval mluvit upřímně, asi věděl, že později, možná, nebudu mít možnost se ho zeptat.
- Pamatuješ li, Isidoro, řekl jsem ti, že Ježíš Radomír nikdy neměl nic společného s falešným učením, o kterém křičí křesťanské církve? Byl to naprostý opak toho, co sám Ježíš učil, a poté i Máří Magdaléna. Oni učili lidi skutečnému POZNÁNÍ, stejnému, co učíme tady v Meteoře ...
A Maria věděla ještě víc, protože ona mohla snadno čerpat své znalosti z velkého prostoru Vesmíru, poté co nás opustila. Žili zde těsně obklopeni Mudrci a nadanými lidmi, které později přejmenovali na "apoštoly" ... v notoricky známé "Bibli", byly to staří, nedůvěřiví židé ... kteří si myslím, pokud by mohli, skutečně tisíckrát zradili Ježíše. "Apoštolové", tak to byly ve skutečnosti Rytíři CHRÁMU, který není postaven lidskýma rukama, ale vytvořen vysokým rozumem (vědomím) Radomíra - Duchovní Chrám Pravdy a Poznání. Těchto rytířů na začátku bylo jen devět, a sešli se proto, aby dle svých nejlepších schopností chránili Radomíra a Magdalénu v podivné a nebezpečné pro ně zemi, do které je tak krutě zavál jejich osud. A dalším úkolem Rytířů bylo také (pokud se stane něco nenapravitelného!) zachování PRAVDY, kterou nesli "zbloudilým duším" židů, tyto dva krásní, chytří lidé, kteří dali DAR, své čisté ŽIVOTY za mír na své milované, ale stále ještě velmi kruté planetě Zemi ...
- Tak i "apoštolové" byly také docela odlišní? Jací byli? Můžeš o tom mi říci, Severe?
Bylo to tak zajímavé, že se mi dokonce na krátký okamžik podařilo "potlačit" své utrpení a strach, na chvíli zapomenout na přicházející bolest! .. Vypustila jsem na Severa palbu otázek, i když nebylo jisté, zda na ně existují odpovědi. Tak moc jsem chtěla vědět skutečný příběh těchto statečných lidí, který byl banalizován vrstvami lží po dlouhých pět století!
- Oh, oni byli opravdu skvělí lidé - Rytíři Chrámu, Isidoro .. Spolu s Radomírem a Magdalenou vytvořili skvělé jádro odvahy, cti a víry, která byla založena na světlem učení, které naši předkové ponechali pro případ záchrany života na naší planetě. Dva Rytíři byli naši studenti a dědiční bojovníci z nejstarších evropských šlechtických rodů. Stali se u nás statečnými a nadanými VEDUNY, připravenými udělat cokoli pro záchranu Ježíše a Magdalény. Čtyři byli potomci RUSů-Merovingů také majících velký dar, stejně jako všichni jejich předchůdci - králové Thrákie ... Stejně jako Marie Magdaléna, také se narodila z této mimořádné dynastie a hrdě nesla dar své rodiny. Dva naši Volchvové, kteří odešli dobrovolně z Meteory chránit před zničením jejich milovaného učedníka Ježíše - Radomíra. Nebyli ve své duši schopni zradit Radomíra a dokonce věděli co ho čeká, ale bez váhání za ním šli. No a poslední, devátý rytíř, o kterém se ještě neví a nikde nepíše, byl rodný bratr Krista, syn Bílého Mága - Radan (Ra - Dan, daný od RA) ... Byl to on, kdo dokázal ochránit syna Radomíra, po jeho smrti. Bohužel, byl při jeho ochraně zabit ...
- Řekni, Severe, má to něco společného s legendou o dvojčatech, která říká, že Kristus byl dvojče? Četla jsem o tom v naší knihovně, a chtěla jsem vědět, zda je to pravda nebo jen další lež "otců"?
- Ne, Isidoro, Radan nebyl dvojče Radomíra. To by bylo nežádoucí mít další nebezpečí již dostatečně komplikovaného života Ježíše Krista a Máří Magdalény. Víš sama, že dvojčata jsou příliš úzce spjaty nití svého narození, a nebezpečí pro život jednoho se může stát nebezpečím pro druhého? - Přikývla jsem. - Proto by mudrci takovou chybu nepřipustili.
- Takže ne každý v Meteoře zradil Ježíše? - to mě potěšilo - Ne všichni se v klidu dívali, jak jde na smrt?
- No, samozřejmě že ne, Isidoro .. Všichni bychom ho šli chránit. Ale ne všichni byli schopni překročit přes svou POVINNOST... Vím, že mi nevěříš, ale my jsme ho všichni do jednoho milovali ... a samozřejmě i Magdalénu. Jen ne všichni zapomněli na své povinnosti a nevzdali se všeho kvůli jedné osobě, bez ohledu na to, jak vzácná byla. I ty odevzdáváš svůj život pro spásu mnohých jiných? Tak i naši Volchvové zůstali v Meteoře chránit posvátné znalosti a učit nadané lidi. Takový je život, Isidoro... A každý ho dělá lepším podle svých schopností.
- Řekni, Severe, a proč říkáte franckým králům „RUSové“, Co mají tito lidé společného? Pokud si vzpomínám, vždycky se říkalo - Frankové ..? A později se z toho stala Francie. Není to tak?
-Ne, Isidoro. Víš li ty, co to slovo znamená - Frankové? - Zavrtěla jsem hlavou. - "Frankie" jednoduše znamená - svobodné. Merovingové byli severními RUSy, kteří přišli učit umění války svobodné - Franky, právnímu státu, politice a vědám (tak tomu bylo ve všech ostatních zemích, protože oni se narodily pro učení a dobro všech žijících lidí.) A oni měli správné pojmenování - Meravingli (my-ra-v-ingli = my, děti Ra, nesoucí světlo v domě Prapůvodní Inglie). Ale samozřejmě, pak toto slovo, tak jako mnoho jiných - "zjednodušili" ... a to začalo znít jako "Merovingi". Tím se vytvořila nová "historie", která uvádí, že název Merovingians bylo jméno krále Franků - Merovi. Ačkoliv ke králi Meroviu toto jméno nemá žádný vztah. Kromě toho král Merovij již byl třináctý král rodu Merovingů. A logicky bylo by i přirozené pojmenovat celou vládnoucí dynastii králů podle prvního krále, ne?
Stejně jako u jiné hloupé legendy o "netvoru z moře", která prý zrodila základ dynastie Merovingů, jméno, samozřejmě, k tomu také nemělo žádný vztah. Zdá se, že Temným opravdu záleželo na tom, aby lidé nevěděli skutečný význam JMÉNA vládnoucí dynastie Franků. A tak se je snažili rychle přejmenovat a udělat z nich "slabé, ubohé a nešťastné" krále, a opět vnesli do světové historie lživou informaci.
Meravingli byli chytrou, inteligentní a talentovanou dynastii severních Rusů, dobrovolně opustili svou velkou zemi, a smíchali svou krev s nejvyššími dynastiemi tehdejší Evropy, z které se zrodil nový výkonný rod mágů a bojovníků, kteří by mohli moudře vládnout státům a národům, které obývaly v té době polobarbarskou Evropu. Byly to nádherní mágové a válečníci, kteří mohli léčit nemocné a učit moudrosti.
Všechni Meravingli bez výjimky nosili velmi dlouhé vlasy, které za žádných okolností nedovolili střihat, jelikož přes ně dostávali životní sílu. Ale bohužel, to bylo také známé a „Myslícím Temným“. To je důvod, proč nejhorším trestem bylo násilné "střihání" poslední královské rodiny Meravingli.
Po zradě královského pokladníka-žida pomoci lži a podvodu oni podněcovali v rodině bratra proti bratru, syna proti otci, a pak snadno hráli na lidskou hrdost a čest ... Tak poprvé v královské rodině byl otřesen někdejší majestát Meravingli. A neotřesitelná víra v jednotu klanů dostala první hluboké trhliny ... Staletí trvající války proti Meravingli se přiblížily k svému smutnému konci ... Poslední skutečný král této nádherné dynastie - Dagobert II, byl opět zrádně zavražděn - zemřel při honu rukou podplaceného vraha, od úderu ho do zad otráveným kopím.
Tak skončila (nebo spíše - byla vyvražděna) nejvíce talentovaná dynastie v Evropě, nesoucí světlo a sílu nevzdělaným Evropanům. Jak vidíš, Isidoro, zbabělci a zrádci ve všech dobách, se neodvážili otevřeně bojovat, protože věděli, že vyhrát čestně u nich nikdy nebyly a nebudou žádné ani nejmenší šance. Ale lží a podlostí porazili i nejsilnější, použili jejich čest a svědomí ve svůj prospěch ... bez starostí o svou, vlastní "umírající ve lži" duši.
To znamená, že po zabití "rušivých osvícených" si "Myslící Temní" vymyslili "historky", jak se jim to hodilo. A lidé, pro které byl vytvořen tento "příběh", je hned s lehkostí přijali, aniž by se snažili zamyslet ... To je opět naše Země, Isidoro. A je mi upřímně líto a bolí mě, že ji nemůžeme "probudit" ...
překlad Nina, Alena K.,
foto EvaJ