MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU
ECKHART TOLLE
_________________________________________________
VZNIK TÉTO KNIHY
Ačkoli jen málokdy přemýšlím o minulosti, rád bych vám řekl, jak jsem se stal
duchovním učitelem a jak vznikla tato kniha.
Do svých třiceti let jsem žil v téměř ustavičném strachu a sebevražedné depresi.
Dnes mám pocit, jako bych hovořil o nějakém minulém životě nebo o životě
někoho jiného. Jedné noci krátce po svých devětadvacátých narozeninách jsem
se probudil s pocitem naprosté hrůzy. S podobnými pocity jsem se tehdy
probouzel často, ale tentokrát to bylo mnohem intenzivnější než kdykoli předtím.
Noční ticho, nejasné obrysy nábytku v temném pokoji, vzdálený hluk
projíždějícího vlaku - to všechno mi připadalo tak cizí, tak nepřátelské a tak
naprosto nesmyslné, že jsem začal nenávidět život. Ze všeho nejvíc jsem
nenáviděl svou vlastní existenci. Proč žít v takovém utrpení? Proč neustále o
něco usilovat? Cítil jsem, že hluboká touha po sebezničení, po neexistenci
začíná převažovat nad mou instinktivní touhou žít.
„Už dále nemohu žít sám se sebou." Tuto myšlenku jsem si v duchu stále
opakoval. Pak jsem si náhle uvědomil, jak je ta myšlenka podivná. „Jsem jeden
nebo dva? Jestliže nemohu žít sám se sebou, pak musíme být dva. ,,Já”, které
odmítá žít s tím druhým ,,já”. Je možné, že jen jedno z nich je skutečné."
Toto náhlé uvědomění mě tak ohromilo, že jsem nebyl schopen myslit. Byl jsem
při plném vědomí, ale všechny myšlenky zmizely - cítil jsem, že jsem vtahován
do jakéhosi víru energie. Ten pohyb se stále zrychloval. Začal jsem se třást
strachem. Jakoby z nitra své hrudi jsem uslyšel slova: „Ničemu se nebraň." Měl
jsem pocit, že jsem vtahován do naprosté prázdnoty. Tato prázdnota však byla
spíš v mém nitru než v okolním světě. Najednou můj strach zmizel a já se do té
prázdnoty ponořil. Nic dalšího si nepamatuji.
Ráno mě probudilo švitoření ptáka za oknem. Nikdy předtím jsem takový zvuk
neslyšel. Měl jsem ještě zavřené oči a v duchu jsem viděl obraz drahého
diamantu. Ano, kdyby diamant mohl vydat zvuk, pak by to byl tento zvuk. Otevřel
jsem oči. Záclonami pronikalo do pokoje první světlo úsvitu. Okamžitě jsem cítil,
okamžitě jsem věděl, že světlo je něčím víc, než si uvědomujeme. To měkké
světlo naplňující pokoj byla láska sama. Do očí mi vyhrkly slzy.
Vstal jsem a začal se procházet po místnosti. Znal jsem ji, ale uvědomil jsem si,
že jsem ji nikdy opravdu nevnímal. Všechno bylo čisté a svěží, jako by to právě
vzniklo. Začal jsem sahat na různé věci, zvedl jsem tužku, prázdnou láhev a
obdivoval jejich krásu.
Toho dne jsem chodil ulicemi města v naprostém úžasu nad zázrakem života
na Zemi, jako bych se právě narodil do tohoto světa.
Následujících pět měsíců jsem žil ve stavu hlubokého klidu a blaženosti. Později
ten pocit trochu zeslábl, nebo se mi to jen zdálo, protože to byl můj přirozený
stav. Byl jsem schopen normálně fungovat, ačkoli jsem si uvědomoval, že nic
z toho, co dělám, nemůže přidat nic k tomu, co už mám.
Samozřejmě jsem věděl, že se mi stalo něco hluboce významného, ale vůbec
jsem to nechápal. Teprve po několika letech, když jsem přečetl mnoho
duchovních knih a hovořil s duchovními učiteli, jsem si uvědomil, že to, co každý
hledá, se mi už stalo. Pochopil jsem, že pod nesmírným tlakem utrpení té noci
se mé vědomí vzdalo svého ztotožnění s mým bázlivým a nešťastným já, které
je pouhým výplodem mysli. Moje falešné, trpící já okamžitě splasklo, jako když
vypustíte vzduch z nafukovacího panáka. Zbyla jen moje skutečná přirozenost,
moje vždy přítomné já: vědomí ve svém čistém stavu před ztotožněním s formou.
Později jsem se naučil vstupovat do oné mimočasové a nepomíjející sféry,
kterou jsem zpočátku vnímal jako prázdnotu. Prožíval jsem stavy nepopsatelné
blaženosti a posvátnosti, při jejichž srovnání bledne můj první zážitek, který jsem
právě popsal. Přišel čas, kdy mi nezbylo nic na materiální úrovni. Neměl jsem
žádné přátele, žádné zaměstnání, žádný domov.
A neměl jsem žádnou společensky definovanou identitu. Téměř dva roky jsem
strávil na lavičkách v parcích ve stavu nejhlubší blaženosti.
Avšak ani nejkrásnější zážitky netrvají věčně. Mnohem důležitější než jakýkoli
zážitek je hluboký vnitřní klid, který mě nikdy neopustil. Někdy je velice silný,
téměř hmatatelný, takže jej cítí i druzí. Jindy je někde v pozadí jako vzdálená
melodie.
Později mi občas někdo řekl: „Chtěl bych to, co máš ty. Můžeš mi to dát nebo
mi aspoň ukázat, jak to získat?" Na to jsem odpovídal: „Už to máš. Ale
neuvědomuješ si to, protože tvá mysl je příliš hlučná." Tato odpověď se později
stala námětem této knihy.
Než jsem si to stačil uvědomit, měl jsem opět vnější identitu. Stal jsem se
duchovním učitelem.
"Jste tady, abyste pomohli naplnit božský smysl vesmíru.
Tak důležití jste!"
Eckhart Tolle
_________________________________________________________
Jeden Vědomý Nádech
Eckhart Tolle
krátký videonávod - české titulky
www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=TBloZ4nYH6Q
Jak se zbavit strachu - 13.2.2012
dotekticha.blogspot.com/2012/02/jak-se-zbavit-strachu.html
Rozhodující bod ve vývoji vašeho vědomí - 15.2.2012
dotekticha.blogspot.com/2012/02/rozhodujici-bod-ve-vyvoji-vaseho-vedomi.html
