CESTA TOLTÉKŮ
SUSAN GREGG
Z anglického originálu The Toltec Way, Los Angeles, 2000
__________________________________________
Nechť je můj záměr jasný, čistý a plný lásky.
Nechť vždy nechám své světlo zářit jasně, aby je všichni viděli.
Nechť jsem vždy laskavá a milující vůči sobě i k ostatním.
Nechť žiji tak, aby má přítomnost ostatní povznášela.
Nechť jsem požehnáním pro každého, koho potkám a nechť
je každý, koho potkám, požehnáním pro mě.
Nechť se všechny nelaskavé myšlenky a činy spojí s láskou
a světlem, kterými skutečně jsem a jsou napraveny.
Nechť vítám každý den s úsměvem a mé srdce je naplněno
vděčností za dar přítomného okamžiku.
Nechť vždy kráčím provázena láskou, světlem a smíchem.
___________________________________________________
NAUČNÝ PŘÍBĚH 1
Hledání vize
Dívka celý den bloudila po lesích, hnal jí vztek a její srdce
svíral smutek. Vydala se najít vizi, proč by ji měli hledat jen
chlapci? Teď, když slunce zapadlo, se jí začínal zmocňovat
strach. Ztratila se, žaludek měla prázdný a trápila ji žízeň.
Tiše se posadila pod strom a poslouchala. Jindy ji vedl vítr,
ale její vztek hlas větru umlčel. Listy se pomalu začaly
pohybovat, proto vstala a naslouchala. Vydala se za větrem.
Ve vzduchu byla cítit vlahá vůně vody. Za pár okamžiků stanula
u potůčku. Poděkovala větru a ponořila ruce do chladivé
vody, aby uhasila žízeň. Když vzhlédla, uviděla za sebou stát
malého koloucha. Jejich pohledy se na okamžik setkaly,
ale kolouch vzápětí odběhl za matkou.
Dívka překročila potok a nasytila se ostružinami a oříšky.
Bylo to na sklonku léta, kdy země oplývá mnoha plody.
Na hledání cesty domů bylo pozdě, šla tedy dál, dokud nedorazila
na překrásnou mýtinu. Měsíc ji zaplavoval mihotavým světlem.
Dívka se rozběhla doprostřed mýtiny, kde se roztančila
a dala se do zpěvu. Zapomněla na celý svět, tančila, dokud
neklesla na zem vyčerpáním. Upadla do hlubokého spánku,
ale pořád slyšela hlasy, které ji chtěly probudit. Konečně se
probrala.
Když otevřela oči, svět vypadal úplně jinak. Pokusila se
pohnout nohama, ale zjistila, že to nejde. Pak se na sebe
podívala a vykřikla. Její dětské tělo pokrývala zbrázděná
stará kůra, z rukou se staly větvě a nohy jí vrostly hluboko
do země. Stala se stromem, starým, sukovitým stromem.
„Co se to se mnou stalo? Co jste provedli s mým tělem?“
Vzduchem se rozléhal smích.
„To není vůbec žádná legrace, vraťte mi mé tělo!“
„Ne tak zhurta, milé dítě, počkej, dívej se a poslouchej.
Naučíš se mnoho věcí,“ odpověděl jí vítr.
Dívka uposlechla radu větru a utišila se. V klidu naslouchala
a zvědavě se rozhlížela. Když pohlédla dovnitř svého
nového těla, uzřela jen samou laskavost, lásku a nekonečnou
trpělivost. Nebylo kam spěchat; roční období se střídají bez
ohledu na to, co udělá. Ve svých větvích hostila mnoho rodin;
žili tam ptáci, malá veverka a celé kolonie mravenců.
Vítr ji neustále laskal a zem jí skýtala vše, čeho jí bylo třeba.
Žila v míru a v jednotě se vším, co ji obklopovalo. Nadechla se
a oddala se tomu pocitu klidu, který jí zaplavoval srdce.
Najednou byla plná moudrosti, jen netušila, odkud se vzala.
Hlasy teď byly tišší, ale když se zaposlouchala,
ještě stále je slyšela.
„Kdo jste?“ zeptala se dívka.
„Jsme tví předkové, milé dítě. Jsme strážci prastarých tajemství.
Uchováváme veškerou moudrost světa po všechny věky."
„Kde jste?“
„Jsme všude kolem, milé dítě.“
Dívka ztichla, rázem všemu porozuměla. „Vy jste stromy,
které ke mně promlouvají, viďte?“
„Ano, je to tak. Jsme mlčenliví svědkové všeho, co se na
zemi odehrává od počátku věků. Naše kořeny sahají hluboko
a protkávají celou zem. Odedávna jsme strážci vědění.
V dávných dobách to stvoření vašeho rodu věděla a uctívala
nás. V časech radosti se s námi přicházeli podělit o své štěstí.
Žehnali našemu duchu za to, že proteplujeme jejich domovy
a ohříváme jejich pokrmy.
Někteří duchové stromů k tvému lidu promlouvali v řezbách
Stály jsme před vašimi vesnicemi jako vysoké totemy
a střežily jsme ducha jejich národa, ale vaši lidé už zapomněli.
Myslíte si, že jsme pouhé stromy. Zapomínáte, že nám vděčíte
za svůj život. Tvoříme vzduch, který dýcháte a usměrňujeme
větry, aby po zemi roznášely déšť a osvěžovaly vzduch.
Jsme šťastní, že jsi mezi nás konečně zavítala, maličká.
Jsme vděční, že nám někdo z vašeho rodu opět naslouchá.“
Dívka cítila, jak jí žilami proudí míza a věděla, že slova,
která právě vyslechla, jsou pravdivá. Stromy jsou vševidoucí
a vševědoucí. Vše chápou s láskou a své vědění vidí v jasném
a čirém světle. Strom přijímá okamžik transformace s radostí
— člověk tomuto okamžiku říká smrt a obává se ho.
Dívka se ztratila ve svém novém světě a její duše se zaradovala
Poslední, co slyšela, byl hlas, který k ní promlouval těmito slovy:
„Nauč ostatní, jak s námi mluvit, nauč ostatní
poznat naši lásku. Sdílej s nimi dar, který jsi dostala.“
Když se probudila, ležela na mýtině a dívala se na hvězdy.
Protáhla ruce a poznala, že se vrátila do svého starého
těla. Nejdřív posmutněla, ale vzápětí zaslechla mumlání
hlasů. Rozběhla se k nejbližšímu stromu a pevně ho objala.
Otevřela své srdce a rázem byla se stromem jedno tělo a duše.
Již nikdy se nebude dívat na svět jako dřív.
Na druhý den snadno našla cestu domů; stromy ji vedly.
Matka se sice zlobila, ale když viděla, že se jí dcera vrací,
velmi se jí ulevilo. Chystala se dcerku pokárat, ale vtom uviděla
její oči. Změnily se; již to nebyly oči malé dívky. Její dcera
byla naplněna moudrostí sahající daleko za její věk.
Matka dceru mlčky dovedla doprostřed vsi. Dívka si sedla
na okraj studně a čekala. Pomalu, jeden po druhém, se k ní
začali trousit vesničané. Vyprávěla jim o své vizi. Vzala do
ruky kousek dřeva a poděkovala stromu, že se stal palivem
pro jejich oheň, který je zahřeje a uvaří jim krmi.
Pak zavedla nejmenší děti k nejbližšímu stromu a učila je,
jak mají naslouchat. Řekla jim, aby se postavily zády ke stromu
a požádaly strom o jeho moudrost. Pak se měly několikrát
zhluboka nadechnout a zavolat do čtyř stran čtyři živly.
Pak měly tiše stát a nechat do sebe proudit energii stromu.
Za pár okamžiků, pokud se skutečně otevřely, ucítily jemné
pohupování. Když houpání ustalo, mohly splynout se
stromem a vidět svět jeho očima. Kladla jim na srdce,
aby stromu nezapomínaly vzdát díky a aby k němu
vždy přistupovaly s pokorou a láskou.
Pak zavedla nejstarší vesničany k nejstaršímu stromu na
kraji vesnice. Pronesla požehnání a seznámila je s duchem
stromu. Lidé se pod ním po léta shromažďovali k poradám;
nyní pochopili proč. Vzdali mu za to díky. Pak se šťastní a veselí
posadili, připravení k rozhovoru se svým novým přítelem.
Když toho večera dívka usínala, pohlédla na větve nesoucí
střechu jejího domu a poděkovala jim. Modlila se, aby se lidé
jednoho dne naučili rozmlouvat se stromy. Usmívala se, protože
věděla, že se ve spánku setká s duchem stromů. Všem,
kteří o to stáli, bude připomínat, jaký dar jim stromy dávají.
foto EvaJ