MÁŘÍ MAGDALÉNA A SVATÝ GRÁL
____________________________________________
Marie Magdalena je považována za ústřední bod mnoha dávných mystérií a její moc sahá až do naší současné kultury. V provensálském městě St. Maximin se každoročně se slaví svátek Marie Magdaleny, vždy v neděli, která je nejbližší jejímu svátku 22. července. Samotná Marie Magdalena je vnímána jako místní světice, třebaže na zdejší pobřeží dorazila až v poslední etapě svého života. Věří se, že sem připlula z Palestiny, aby se usadila právě v Provence, kde posléze rovněž zemřela. Moc, kterou tu dodnes má, je taková, že ji lidé v této oblasti nejen uctívají, ale rovněž až podivně vášnivě milují.
Zbožňování, jehož se Marii Magdaleně v Provence dostává, má mimořádný, až fanatický charakter. Dodnes přetrvávající legendy hovoří o její smrti právě v těchto končinách a mnozí je považují za skutečnost. Nejedná se však jenom o další příklad přežívání zbožných katolických tradic? Naskýtá se mnoho otázek, z nichž asi nejpodstatnější jsou tyto: jak je vůbec možné, aby se tělo palestinské Židovky z 1. století dostalo tak daleko, aby mohlo být uloženo k poslednímu odpočinku v jižní Francii? A co je tak zvláštního na oné ženě, na této jedné konkrétní světici, aby to vyvolávalo takové vášně a zbožňování ještě tak dlouho po její smrti? A proč (i kdyby to všechno byla skutečně pravda) věnovalo Převorství siónské právě jí tak neobvyklou úctu?
Marie Magdalena byla a mnohými lidmi i dnes je vnímána jako prostitutka, která měla ne jasně definovaný, ale jednoznačně blízký vztah k Ježíšovi. To ale není pravda. Myšlenka, že Máří Magdalena byla prostitutkou se datuje do roku 591, kdy papež Řehoř Veliký identifikoval v jednom ze svých kázání hříšnici, o které se zmiňoval Lukáš jako Máří Magdalenu. Avšak tato identifikace se v evangeliích neztotožňuje se žádným důkazem. A tak v roce 1969 Vatikán chybu Řehoře Velikého oficiálně přiznal.
…
Jedinými texty, které mají vztah k Marii Magdaleně jsou evangelia. Všechna čtyři evangelia se shodují v identifikaci Marie Magdaleny jako prvního, kdo spatřil Ježíše, který vstal z mrtvých. Marie Magdalena se tak stala nejen první ženou, ale současně i prvním člověkem, který Ježíše uviděl poté, co vstal z hrobu. Jedná se o fakt, který se snažilo zatemnit mnoho těch, kteří počítali mezi skutečné apoštoly následující Ježíše pouze muže. Magdalena byla rovněž prvním z Ježíšových učedníků, které se dostalo od Ježíše přímého apoštolského pověření, když ji vyzval, aby šířila novinu o jeho vzkříšení mezi ostatními učedníky. V současné době badatelé všeobecně uznávají, že ženy hrály v Ježíšově hnutí mnohem významnější a aktivnější roli (a to jak za jeho života, tak i později, kdy se Ježíšovo učení šířilo mezi pohany), než církev všeobecně připouštěla.
Podle názoru mnoha badatelů nebyla Marie Magdalena (a podobně možná i jiné ženy v Ježíšově hnutí) nemajetnou obdivovatelkou charismatického učitele, nýbrž nezávislou ženou, která vydržovala Ježíše a další muže.V gnostických evangeliích, objevených v roce 1945 v egyptském Nag Hammádí, je Marie Magdalena výslovně apoštolem apoštolů a tudíž druhým člověkem hned po Ježíšovi – ve vztahu k jeho mužským i ženským stoupencům. Zdá se, že právě ona byla člověkem představujícím most mezi Ježíšem a jeho ostatními učedníky. Ve zmíněných evangeliích to tudíž nebyl Petr, koho si Ježíš vybral za svého zástupce, nýbrž Marie Magdalena.
…
Podle legend to bylo území dávné jižní Francie, kde bylo Marii Magdaleně souzeno prožít poslední dny svého života. Existuje několik variací na ústřední téma, které nicméně zůstává neuvěřitelně stálé. Hlavní příběh vypadá následovně: krátce po ukřižování odcestuje Marie Magdalena společně se svými sourozenci Marií a Lazarem (a několika dalšími, jejichž počet se v různých verzích příběhu liší) po moři na pobřeží dnešní Provence. Mezi zmíněnými měnícími vedlejšími postavami najdeme i sv. Maximina, jenž měl být jedním z dvaasedmdesáti učedníků Ježíše a současně legendárním prvním provensálským biskupem. Dalšími jsou Marie Jakobi a Marie Salome (údajně Ježíšovy tety). V příběhu dále vystupuje černá služebná jménem Sarah a Josef Arimatejský – bohatý Ježíšův přítel. Podle legend se motiv pro riskantní a nepohodlnou dlouhou cestu v jednotlivých verzích liší. …
Provence byla významnou částí Římské říše – vysoce civilizovaným koutem světa se vzkvétajícími římskými, řeckými a dokonce i židovskými osadami. Židovská rodina Herodů vlastnila na jihu dnešní Francie pozemky. Nelze rovněž ani zdaleka tvrdit, že by šlo o nebezpečnou plavbu mimo známé mapy. Jednalo se naopak o rutinní obchodní trasu. Pokud tato konkrétní skupina dorazila po moři do Provence, mohla tak učinit naprosto dobrovolně, aniž je musel kdokoli nutit k opuštění vlasti.
Ještě něco ke svatému grálu:
„Jde o pokrevní linii. Pokračování královské pokrevní linie, jejíž symboliku nacházíme v legendách o svatém grálu. Je to Davidova linie pocházející ze Středního Východu, což je historický fakt. Víme jistě, že v té době žili někteří členové Davidovy linie na jihu Francie. Když jsem studoval příslušné genealogické dokumenty, ke kterým mě tato legenda dovedla, zaujalo mě sbíhání linie Davidova rodu po více než 200 let na jihu Francie. Což byl stejný rod, o kterém hovoří i genealogové, se kterými jsem pracoval.“
Autoři knihy Svatá krev a svatý grál spojují svoji ústřední teorii s koncepcí rodokmenu. Baigent, Light a Lincoln spojily důraz kladený legendami o svatém grálu na pokrevní příbuznost s vírou v existenci velkého tajemství o tom, že Ježíš s Marií Magdalenou žili jako muž a žena. …. Celá uvedená teorie vychází z pohrávání si s jedním jediným francouzským slovem sangraal. Další problémy vyplývají z hypotézy založené na představě zachování „čisté“ pokrevní linie po celé dlouhé věky.
Z jiného pramene:
… Činitelem této dramatické změny byl slunce uctívající následovník mithraického kultu a syn křesťana, římský císař Konstantin Veliký, zakladatel Konstantinopole a muž, jenž obdařil křesťanství svým císařským požehnáním. Po pádu Jeruzaléma museli převzít další odpovědnost a svatou povinnost uchovávat znalosti o tajných místech ukrývajících poklady z jeruzalémského Chrámu. …Izraelská královská rodina musela uprchnout ze země, rozdělit se a vyhledat bezpečné útočiště téměř okamžitě po ukřižování. …
Jsou vyznačeny čtyři hlavní linie rané dědičnosti pokrevního příbuzenství, a to v Římě, Provenci, Španělsku a Británii. Římská a provensálská linie se zjevně stala kmenem, z něhož později vyrašily mnohem významnější větve šlechtických a královských rodů ve Francii a západní Evropě. Rody, jež vznikly ze španělského kmene, uzavíraly navzájem sňatky s dalšími rodinami a staly se základem šlechtických rodů v Languedocu, severním Španělsku, Akvitánii a Bretani. … princip cesty Marie Magdalény - být neustále v pohybu, dokud člověk nenajde bezpečné útočiště. … Tělo Marie Magdalény bylo zjevně božsky obdařeno stejnými výjimečnými silami, protože se vyznačuje záhadnou schopností nacházet se nejméně na dvou místech zároveň a to ve Vézelay a v St. Maximin la Baume.
Nepřicházejí sem jen zanícení a zbožní katolíci. Pravidelné poutě k místu, o němž vědí, že je hrobkou nevěsty Kristovy, vykonávají i příslušníci esoterických duchovních proudů. Členové tzv. compagnonage, středověkých obchodních řemeslnických cechů, především Děti Šalomounovy a jejich současníci nazývaní Les Compagnons du Tour de France, považují tuto pouť za základní konečný stupeň završující jejich profesní a duchovní zasvěcení.
Tradice uvádí, že koncem 13. století objevil tělo sv. Marie Magdalény hrabě z Provence, Karel II, a to v kryptě sv. Maxima la Baume. Poutní cesta k Magdalénině jeskyni v St. Baume však tento objev datuje o několik století dříve. Jeskyně v St. Baume se stala významným zastavením pro poutníky jdoucí z Itálie po cestě vedoucí nedaleko Rennes-le-Cháteau, než překročila hranice do Španělska a vedla dál za sv. Jakubem z Compostely. Je zaznamenáno, že roku 1254 vykonal francouzský král sv. Ludvík pouť k hrobce Magdalény při návratu z křížové výpravy. Když se stala Provence součástí francouzského království, vykonali tuto pout' všichni králové nově sjednocené země a cesta, po níž kráčeli, je nyní známá jako „chemin des rois", „královská cesta".
Poté se církevní tradice, která je většinou dost propracovaná, mírně zamlží a tvrdí, že vzhledem ke strachu z pronásledování nebo vedena touhou najít svého „rabbuni" odešla Marie v tichosti na utajené místo, kde strávila poslední roky života. Nedaleko Aix-en-Provence se nachází pohoří, které je dodnes považováno za geologickou kuriozitu. Nižší svahy pohoří Saint Baume jsou pokryty dávnými lesy. Najdeme tu mnoho tisů, které mají duté kmeny, ale přesto jsou stále krásně zelené; údajně jsou staré více než tisíc let. Dubové háje na horském úbočí bývaly rituálním shromaždištěm druidů a jsou jen o trochu mladší, ale každopádně tu rostou už mnoho staletí. V celé oblasti vládne věčný poklid a právě zde prý Marie Magdaléna strávila poslední léta svého života v meditaci a modlitbách v jeskyni kdesi ve výšinách tohoto posvátného pohoří.
Další přežívající legendy spojují Marii Magdalénu a Lazara velmi úzce s Provencí, kde je Marie Magdaléna uctívána jako „svatý apoštol z Provence" Tradice uvádí, že se po vylodění v Les Saintes -Maries-de-la-Mer brzy se svým bratrem Lazarem odstěhovala do Marseilles, aby započalo to, co církev označuje za „její evangelickou misii". Dále se uvádí, že se přestěhovala do blízkosti Aix-en-Provence, kde kázala společně se svatým Maximem. Pod tímto esoterickým popisem a symbolismem se skrývá totožnost dítěte, které bylo vychováno ve Francii a pokračovalo v dynastii Davidově - tedy dcery ukřižovaného krále Židů.
Ke skrývání perly pravdy před očima nepovolaných nebo případných pronásledovatelů sloužily také encyklopedické znalosti Písma, společně s používáním určité hebrejské terminologie. Sára Egyptská, černé dítě - jednoduchá věta skrývající bohatost významů. Sára není v hebrejštině pouze jméno, ale je to také označení postavení, které znamená královna nebo princezna. Označení egyptské nevyjadřuje příslušnost k národu, ale je to prostě jen označení místa narození. A co pro nás znamená slovo „černá"? Klíč k odpovědi najdeme ve starozákonní knize Pláč Jeremiášův, kde jsou popisováni příslušníci Davidova rodu: „Avšak nyní jejich postava potemněla více než saze, na ulicích je nepoznají."
Tato slavnost, která započala ve středověku na základě dlouhotrvající ústní tradice, se koná na počest toho, že kdysi ke břehu zázračně připlula loďka bez kormidla s velmi zvláštní posádkou. Na palubě byla Marie Magdaléna, její sestra Marta a bratr Lazar, doprovázeni „egyptským" dítětem. Všeobecně byl přijímán názor, že vzhledem k tomu, že ono dítě bylo označováno za „egyptské" a mělo tmavou pleť, zjevně patřilo mezi otroky některé rodiny z Betanie.
V malém přímořském městečku Les Saintes-Mariesde-la-Mer v Camargue se každoročně od 23. do 25. května koná slavnost na počest příjezdu dítěte Ježíše Nazarejského a jeho matky Marie Magdalény do Francie. V kryptě opevněného kostela, jenž je ústředním bodem města, se nachází zvláštní, velmi zdobně oblečená „Černá madona", která vůbec není tím, čím by se na první pohled mohla zdát. Tato vyšňořená postava s černou tváří neoslavuje ani zjevem, ani formou „Pannu Marii". Vzbuzuje dojem, že představuje nepříliš známou svatou, Sáru Egyptskou, známou též jako Sára Kalí neboli Černá královna, uctívanou všemi Cikány v Evropě. Jedna značně rozšířená legenda, která se dochovala na jihu Francie po téměř dva tisíce let, s podporou tradice udržované v rámci francouzského královského rodu uvádějící, že jde o potomky Marie Magdalény, nám poskytuje zřetelné náznaky týkající se cesty, kterou rodina šla, a místa, kam měla zřejmě namířeno. V legendě se objevují zašifrované odkazy na královské dítě, které jsou tak vtipně zamaskované, že oklamaly generace oddaných věřících v průběhu celých dějin křesťanství v Evropě.
Všeobecně se tvrdí, že Maří Magdaléna se nalodila s Marií, Lazarem, Martou a s Marií Kleofášovou na loď, která připlula do francouzského přístavu Marseille. A prý šířila víru v Provenci. Tato legenda pochází až z 11. století a vznikla díky nálezu údajných ostatků této světice ve Vézelay v Burgunsku. Jiná verze legendy tvrdí, že Marie Magdalena žila v pustině u Baume, několik kilometrů východně od Aix-en- Provence. Tady prý také zemřela. Ať to bylo jak to bylo, tato místa jsou dodnes posvátná. Marie v těchto končinách prý žila třicet let v postu a pokání.
