MÁŘÍ MAGDALÉNA A JANOVA APOKALYPSA

______________________________________________

Text Janovy Apokalypsy je tvořen několika ústředními motivy. Jedním z nejdůležitějších symbolů je tzv. Ženský génius Apokalypsy, který zastupuje "Žena sluncem oděná, jenž na svět přivede Lva z pokolení Judova a skrze bolest tak porodí perlu té nejvyšší čistoty a ryzosti…"

        Především v kulturním prostředí druidsko-keltských tradic je zachován jistý druh víry v proroctví o ženě, která v čase budoucím na svět přivede syna Slunce-malého Hóra.Tato vize je často spojována s tzv. kultem černé panny zastupující stará mystéria Kultu matky bohyně. Zejména v prostředí civilizace Egypta je archetyp Černé panny zastoupen Velkou matkou bohů-Eset. Kult egyptské matky Isis se později rozšířil v kulturním prostředí regionů Středozemí a Blízkého východu.V době násilné christianizace celé Evropy byla identita matky Isidy zastřena uctíváním symbolu Panny Marie, kdy její zobrazení získala křesťanský háv.Obě bohyně tak splynuly v jednotný archetyp ženy s dítětem.

        Přesto některá okultní společenstva Evropy nadále udržovala tuto mysterijní tradici a dokázala ji včlenit např.do systému gotické sakrální architektury (např.staré okultní centrum katedrály v Chartres). Někdy byla Černá panna s známá jako "Virgini Pariturae"-panna připravená rodit spojena s plodivou a regenerativní silou přírody a často byla umísťována v podzemních částech chrámů ve spojení s tellurickými-zemskými energiemi.

        Existují dvě verze ztvárnění Černé panny, které se odlišují v počtu hvězd její královské koruny s 12 nebo 7 hvězdami. Tato žena spočívá na obráceném srpku měsíce, je představitelkou Měsíční bohyně. V kontextu keltských náboženských tradic ji lze ztotožnit s půvabnou královnou Elbereth-v prostředí řecké mytologie je zastoupena např.bohyní Artemis-"Pannou stříbrného luku". Její stříbrný luk je symbolem měsíce a představuje Artemis-Dianu jako trojjedinou  Měsíční bohyni.V kontextu biblické tradice můžeme symbol černé bohyně Esety ztotožnit s osobou Marie Magdalény-nositelkou starých mystérií Egypta a Předního východu…

        Pokud provedeme syntézu symbolu Ženy sluncem oděné s jinými mytologickými příběhy, zjistíme, že obsahují překvapivě shodné informace.

        Mýtus o bohyni Léto pronásledované hadem Pythónem či Tyfónem odpovídá mýtickému příběhu bohyně Isidy stíhané zrádným bohem Setem. Bohyně Léto je pronásledována po celém světě na příkaz žárlivé Héry, jež poručila, že Léto nesmí porodit na žádném místě, kam dopadá sluneční svit. Nakonec se Léto zachránila a ulétla na křídlech jižního větru k ostrovů Délos-zde mezi olivovým stromem a datlovou palmou porodila slunečního boha Apolóna.  Později Apolón hada Pythóna přemůže v souboji, podobně jako jeho egyptský protějšek Horus-syn Esety přemůže vraha svého otce-Seta.

        Marie Magdaléna byla v esoterní tradici spojována se symbolem datlové palmy. Naprosto totožně jsou bohyně Léto či Eset spojeny taktéž s datlovou palmou-symbolem ptáka fénixe.Všechny tři jsou představitelky Měsíční bohyně, jejich symbolické atributy jsou podobné nebo přímo shodné, jsou pronásledovány jakousi zákeřnou bestií v podobě hada. Egyptský bůh Set je bohem s rezavými vlasy, Egypťany byl nazýván "červeným nebo ryšavým bohem". Řecký Pythón je popisován s bezpočtem hadích hlav, jenž  se dotýkaly hvězd, z očí mu šlehal rudý oheň a z obrovského chřtánu fičely rozžhavené skály. Apokalyptický had je podobně popisován jako ohnivý v barvě červené. Je velmi zřejmé, že výše popsaný příběh ženy a draka je na rovině archetypu vyjádřením téže skutečnosti. Je zde příliš mnoho shodných symbolických vyjádření, které nelze brát na lehkou váhu.

        Zajímavou informaci nám v daném kontextu odhaluje Michael Nostradamus:

       Centurie I./62

Velká ztráta, běda!Co se stane se vzdělaností,

kdy dokončí Latona svůj cyklus:

oheň, velká potopa, skrze velkou nevědomost v převaze,

kdy dlouhá staletí nedosáhne úrovně

       Pojem "Latona" je výrazem představující bohyni Léto či Lat, která odkazuje k černé panně a matce syna Slunce (řecká Léto byla v jižní Palestině známá jako Lat-bohyně Hyperborejců-"mužů za severním větrem"). Zmíněný termín "latona-laiton" měl v prostředí hermetických nauk resp.alchymie několik aspektů. (v alchymii představoval meď, fr.laiton odkazuje k výrazu pro mosaz). Slovo "laton" lze upravit na "la tonne", což byl výraz znamenající dub resp. vykotlaný  dub.Tento strom nesl duběnky, které jsou v latině překládány slovem "galla" Výraz galla potom odkazuje k pojmu "gallus", což je francouzský výraz pro sluneční zvíře-kohouta.

        V konečném významu tak Měsíční bohyně  Léto-Isis porodí syna Slunce-Apolóna-Hóra, přičemž symbol kohouta je rovněž ústředním symbolem slunečního božstva.

        (Ve chvíli, kdy Léto porodila Apolóna, strážil ji prý kohout, jenž tak vždy zpívá a tančí v době příchodu syna Slunce. Zmíněnou tradici později přejal lid Galů-tedy kohoutí lid.Dodnes je znakem "galské"Francie právě kohout jako symbol statečnosti, věrnosti a bdělosti. V křesťanské tradici byl kohout chápán jako symbol vzkříšení a příchodu Krista-Fénixe při posledním soudu.Kohout je také ohlašovatelem nového dne a východu slunce, podobně ohlašuje onen den, kdy Kristus opět sestoupí na Zemi. Pták Fénix jako symbol Krista je vyobrazen na vrcholku stromu Persea na kartě Velké Arkány-Hvězda, kde žena-sluneční anděl rozlévá vodu života.Domnívám se, že jde o symbolismus příchodu nového věku Vodnáře a návratu syna Slunce).

       Smysl verše, kdy bohyně Latona dokončí cyklus (zřejmě cyklus fénixe), odkazuje právě na zrození syna Slunce. Tato doba bude charakteristická požáry a častými zátopami, které převáží skrze lidskou nevědomost. Právě nevědomost či nevzdělanost je výrazem, jenž zcela přesně vystihuje dnešní dobu a stav společnosti nacházející se na přelomu věků, o častých požárech a záplavách ani nemluvě…

Obdobné zamyšlení k původu uctívání „černé madony“ spojené s katedrálou v Chartres z jiného internetového pramene:

Isis a černá Madona

Kult černé Madony bývá spojován právě s následnictvím kultu bohyně Isis. V podzemí starých chrámů stávaly kdysi sochy Isidy, ale s příchodem křesťanství původní božstva musela ustoupit .... nebo se transformovat. Tak se také bohyně Isis mohla proměnit v černou Pannu, která byla pak prostým lidem i nadále uctívána, přičemž symbolika zůstala  však téměř totožná. Takové Madony byly označovány již v předkřesťanské době latinskými slovy Virgo paritura - země před oplodněním. V hermetické symbolice pak  představují Materii Primu - prvotní hmotu.

Sošek bohyně Isis, které unikly tlaku pokřesťanštění, zůstalo velmi málo. Kult Isidy (egyptské Cerery), byl přísně tajný a vyzrazení chrámových mystérií se trestalo smrtí. Isida sama pak byla označována za matku bohů, stejně jako Rhea či Kybelé, což nás může směrovat k domněnce, že všechny tři jsou vyjádřením téhož principu. Je zajímavé, že Kybelé byla ve Frygii uctívána v podobě černého kamene, o němž se tvrdilo, že spadl z nebe.

K černám Madonám směřovala od pradávna procesí poutníků. Zajímavé je, že při ceremoniálech byly zapalovány svíce výhradně zelené barvy.

… Spousty generací před nimi sem putovaly a scházely se v jeskyni, v níž vládla Panna Matka, nepochybně totožná s černou Pannou; snad tehdy nesla jméno Isis, Démétér nebo Bélisama.

Zamysleme se nad lidmi, kteří po staletí a tisíciletí, po celé věky brali do ruky poutnickou hůl - pohanskou nebo křesťanskou - a vydávali se vstříc nebezpečenstvím, o jakých dnes slýcháme už leda jen v pohádkách; pěšinami téměř neznatelnými, přes řeky, které málokdy měly brod, skrze lesy, kde vlci lovili ve smečkách; nebezpečnými bažinami, ve kterých se to hemžilo vodními hady; napospas dešťům, větru, bouřím, krupobití, sežehnuti sluncem a zkřehlí zimou; jediným přístřeškem po nocích býval jim cíp pláště ohrnutý přes hlavu; opouštěli domov a rodinu, aniž měli jistotu, že je ještě někdy spatří, jen aby alespoň jedinkrát v životě došli k místu, kde přebývá božstvo. Co bylo účelem jejich cesty? Pokání? To ovšem je křesťanským specifikem, a poutní cesty existovaly už v dobách před křesťanstvím. Museli být přesvědčeni, že vykonáním pouti získají cosi velice blahodárného... Kdysi stejně jako dnes, a možná ještě spíše než dnes, se cesty podnikaly jedině tehdy, když skýtaly naději na nějaký zisk. Lidé cestují zpravidla za něčím, čeho se jim doma nedostává.

 

Pouť jako terapie

Podniknutí pouti je terapií. Nemocní putují na místa, kde vyvěrá ze země voda nebo bahno obdařené léčebnou silou. Jelikož pout je podstaty náboženské, zajisté i hledané obohacení bude náboženského rázu. Cílem pouti je "duch". Barrés praví, že "existují místa, kde vane duch"; kde duch prostoupí člověka, či chcete-li: kde se v něm rozvíjí cit pro božství, a právě to je největším darem země a nebes člověku... Starověké národy považovaly člověka za hotového teprve až když se v něm probudily jeho duchovní schopnosti. Buď je měl vrozené, nebo jich dosahoval askezí, rytmickou nebo somatickou extází; významnou roli však hrálo i probuzení způsobené telurickým účinkem poutních míst. Všechna náboženství - starověká i současná - vždy měla svá poutní místa, a ve většině případů se jednalo o tytéž lokality jako dnes. Naši předkové byli mnohem citlivější k působnosti a vlastnostem přírodních sil než my, a mnohem lépe taková místa znali. Chceme-li je znovu nalézt, musíme se orientovat podle znamení, která tam zanechali: megalitů, dolmenů nebo chrámů.

Lidem dvacátého století může připadat představa "vanoucího ducha" dětinská, neboť metafory a pojmy změnily svůj obsah. O duchu lze mluvit slovy velmi učenými, ale bylo by škoda nepřipomenout jeho staré galské jméno wuivr. Wuivr se personifikuje všelijak, ale to jsou jen básnické obrazy. Slovem wuivr označovali naši předkové hady plazící se po zemi, a imitačním rozšířením významu také řeky, které se hadovitě vinou v krajině, jako řeka Woévre, avšak i proudy, které se jako hadi vinou v zemi. Dnes říkáme spíše "telurické proudy". Některé telurické proudy vznikají pohybem podzemních vod; jiné zas posuvem půd, v jehož důsledku přijdou do styku heterogenní vrstvy a zvýrazní se potencionální teplotní rozdíly; další přicházejí z hlubin zemského magmatu. Tyto proudy jsou vlastním životním projevem země, a kde se jich nedostává, je země jako mrtvá, neúrodná, jako když je část lidského těla neprokrvená; místa, kde proudy jsou, oplývají naopak životodárnou plodností. Taková místa s oblibou vyhledávají hadi, a dost možná právě to bylo důvodem někdejší lexikální podobnosti telurických proudů s těmito plazy. Kromě toho užívali naši předkové výrazu wuivr i pro proudy, které bychom dnes nazvali "kosmické", případně "magnetické", zajisté pro jejich podobnost s předchozími. Zobrazovali je jako okřídlené hady a někdy jako ptáky - sirény. Na místech, kde se setkaly proudy telurické se vzdušnými, vyskytovali se draci, saně, bazilišci a Meluzína. Telurické proudy byly dobré i špatné. Dobré blahodárně působily a dosud působí na rostliny, zvířata i lidi. Kdysi lidé vyhledávali taková blahodárná místa pro svá sídliště. Lépe .se tam dařilo rostlinám i zvířatům, i lidé tam byli méně nemocní.

Menhiry a dolmeny

Na místech, kde tyto zúrodňující proudy byly zvláště aktivní, stavěli lidé kameny, které proudy jakoby zpevňovaly a kondenzovaly. Někdy se kameny stavěly na výšku, aby zachytily kromě proudů telurických také nebeské - dnes jim říkáme menhiry.

Byly to kameny plodnosti, poněvadž hromadily plodivé síly země i nebe.

Pozor však - kameny byly účelné, "funkční", jak by řekli dnešní technokraté. Je vskutku nemyslitelné, že by lidé v minulosti uvažovali jako paní domu, která při úpravách bytu pověsí na zeď obraz, aby to hezky vypadalo. Je nade vši pochybnost, že lidé tehdy nestavěli menhiry z estetických důvodů. Pracně je transportovali a stavěli, protože od nich očekávali užitek - úrodná pole nebo něco jiného. Podobně tomu bylo s dolmeny. Dolmen však není kamenem plodnosti, míval spíše náboženský význam. Býval stavěn v místech, kde působení telurického proudu na člověka je duchovní, kde "vane duch". Dolmen svým tvarem vytváří umělou jeskyni, takže člověk si pro dar země přichází do samého jejího lůna - dolmenické komory.

… a ještě zamyšlení k symbolice menhirů v prostředí Galie

Musíme však sestoupit hluboko do propasti času, kde příběh je legendou, symbolem, alegorií; není to zase až tak dávno, neboť stopy těch časů zůstaly na zemi přítomny v místních jménech, která jsou odolná vůči všem otřesům, válkám a změnám. V té pradávné době veliký bůh Galů, jediný a nepoznatelný, nesl jméno Belen, protože Slunce při svém precesním pohybu mělo svůj jarní rovnodennostní bod v souhvězdí Berana - francouzsky Bélier, v galštině a starofrancouzštině Belin. Po dvě předchozí tisíciletí byl bůh symbolicky představován jako býk, neboť v souhvězdí toho jména vycházelo Slunce o jarní rovnodennosti. A tak byl posvátný býk Apis v Egyptě, rezavý býk Cualgné v lrsku... Když jarní bod přecházel po dvou tisících let do souhvězdí Ryb, byl Beran - totiž velikonoční beránek - usmrcen, a novodobý bůh Kristus přijal rybu za svůj symbol.

Jak se sluší, Belen měl družku, choť i sestru v jediné osobě, která byla jeho hmotným projevením, pozemským výrazem plodnosti. Jmenovala se Belisama.

Gargantua se staral o plodnost země a ve velkém přenášel obrovité kameny - valouny, rampy, menhiry, zajisté kameny plodnosti…

 

A na doplnění ještě Marko Pogačnik

… Máří Magdaléna je bohyně proměny. Je to překrásná žena s dlouhými vlasy, ale v rukou drží lebku. Je to indická bohyně Kálí. Měla možná být něčím, čím je dnes Marie, protože ji miloval Kristus. V Bibli se od toho odvíjí určitý spor. … V kapli Máří Magdalény je tam nesmírně silná andělská přítomnost. Ještě nikdy jsem tak silně andělskou přítomnost nepociťoval. Takže je možné, že tam se nachází pravda, o které nevíme….

Fyzická existence není celá životní pravda a úkolem aspektu proměny je neustále nás upozorňovat na věci, nabádat nás. Naše civilizace si myslí, že bychom s přírodou neměli mít žádné problémy, proto tyto skutečnosti neakceptujeme. ….

Tato Země se stala neupotřebitelná, a proto si připravila nové tělo. Podle mě je toto nové tělo plně připraveno. Ale my se držíme zuby nehty toho starého a bojíme se udělat jeden jediný krok na nové tělo Země. Příroda jako by s námi stále znovu otřásala, abychom konečně sebrali odvahu a ten krok učinili. … Je to jako kdyby had svlékal kůži. Ta kůže je velice tenká a my se jí držíme a nechceme vstoupit na tu novou. Prakticky je to jenom rozdíl v energetických frekvencích. Země učinila určitý přesun v energetických frekvencích, a tím vytvořila volný, svobodný prostor. Stále větší část života se stahuje ze starých frekvencí do nových. My setrváváme na těch starých a tam se nám to stále více rozpadá pod nohama a je to stále nebezpečnější. Je to dokonce smrtelně nebezpečné. A přitom stačí jediná věc, abychom to napravili. Být ve svém srdci. Protože srdeční centrum je orgánem, který je vždy spojen se skutečností a nikoliv s iluzí. A jestliže jste ve svém srdci, tak jste i v těchto nových frekvencích. Ale lidé se bojí pravdy, a proto se bojí i vlastního srdce. A raději se drží smrti, než by se obrátili směrem k životu.