Jošua, židovský chlapec, jehož budou později Řekové nazývat Ježíš, byl velmi citlivý, náchylný k extatickým snům a vlnám mystických vidění, na svůj věk přemoudřelý. Jeho extatické stavy a zvláštní schopnosti děsily prostý venkovský lid. Nebyl školen ani v rabínské teologii, ani v halaše, v židovských zákonech morálního a etického chování, ale věděl víc než učenci, kteří v synagoze probírali ty nejjemnější nuance židovského učení. jeho hebrejština byla bezchybná, ač jedinými jazyky, které se kdy učil, byly aramejština a arabština.

Aramejština byla v Judeji, kde se Jošua narodil, rozšířeným jazykem. S výjimkou oněch let, kdy ho rodiče vzali do Alexandrie, aby unikl vražednému ediktu římského císaře Heroda, podle kterého měly být zabity všechny děti mužského pohlaví do dvou let, strávil v Judeji také celý svůj život. Jošuova matka Miriam ráda vyprávěla příběh o tom, jak se jí její dvanáctiletý syn ztratil v davu a jak ho nalezla v chrámu, kde udivoval učence svými vědomostmi. Byl zvláštní dítě, sedával o samotě a hlasem, který byl melodičtější než vzdychání pouštního větru skrze větve cedrů, si zpíval staré posvátn&eacut e; písně. Z jeho sladkých rtů často zaznívaly i verše z Písně písní. Měl zavřené oči a jeho dlouhé řasy se rýsovaly na jeho snědé tváři. jemný jako píšťalka z rákosu se jeho hlásek nesl vesnicí: " Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska..., lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. "

Vesnické děti ho milovaly, a když zpíval, sesedly se kolem. Dívky ho někdy doprovázely na tamburíny a bubínky a tancovaly. Mluvil k nim o lásce. O tom, jak si své partnery nacházejí ptáci v oblacích a z jejich lásky se rodí mláďata, která s radostí krmí. Mluvil s nimi o úctě k životu, protože Bůh je ve všem a v každém. A mluvil o čistotě ženských srdcí, o tom, jak moudrost jejich srdcí obohatí mužskou moudrost mysli. Na konec těchto "her" pak mávl rukou ve vzduchu a objevily se medové koláčky. Jošua vždy trval na tom, že několik koláčků se musí nechat Matce Zemi, aby se měly z čeho těšit i malé bytosti. Milovala ho i ta nejmenší stvoření. Stonož ky a pavouci, hadi i brouci, myši i králíci vstávali a zdravili ho, když kráčel kolem. Ale navzdory tomu všemu se Jošua cítil osamělý.

Bylo jen pár těch, se kterými si mohl povídat o viděních božího Světla, díky nimž byl obdařen moudrostí soucitu a odpuštění. A ze všeho utrpení, které viděl kolem sebe, mu těžklo srdce: z chudoby, chorob, válek, útlaku, bezmyšlenkovitého způsobu, kterým se lidé navzájem odsuzovali a jenž je vzdaloval jejich vlastnímu srdci. Obzvlášť těžký mu připadal ženský úděl, neboť přestože byly ženy dárkyněmi života, nakládalo se s nimi jako s majetkem. Jejich moudrost byla vítána jenom při léčbě, neboť znaly byliny a rozuměly měsíčnímu cyklu a ročním dobám, jež ovlivňovaly stav člověka.

Když se Jošua ve svých třinácti letech stal mužem, opustil malou vesničku, která mu byla domovem. "Moji učedníci mě čekají, " řekl své vyděšené rodině. "Budu lidem kázat moudrost Baruch ha-Šem, Požehnáno budiž Svaté Jméno, řečí, jaké budou rozumět. Budu učit pravdu svaté Tóry, že svět se zacelí jedině skrze soucit a odpuštění. Že jedině prostřednictvím lásky se může Baruch ha - Šem znovu spojit se svou Šechinou (pozn. Šechina=ženství, mystická komunita Izraele, základní životní síla, vyrovnává mužskou energii), svou nevěstou ve vyhnanství, a posbírat tak zase roztříštěné střepy Svatého Světla."

Jošua slýchal vyprávět o skupině židovských mystiků, žijících v oblasti kolem Mrtvého moře, v opuštěné krajině sluncem vybělených skal, které jsou provrtány jeskyněmi. Vyhledal je kvůli jejich moudrosti, aby se co nejlépe připravil na svůj úkol. Tito esejci se chtěli přiblížit Bohu střídmým životem, živili se jenom kobylkami a medem divokých včel a nechávali se unášet líbezností modliteb, písní a meditací. Ale v komunitě byli jen muži a Jošua věděl, že bez náležitého spojení mužů a žen se trhlina v božské struktuře nedá spravit.

Po čtyřech letech mírumilovnou enklávu esejců opustil, obohacen o jejich lásku a znalosti léčitelského umění. Ze své tiché jeskyně u slaného jezera se na hřbetě pevně našlapujícího osla vydal k Olivetské hoře. Slyšel, že se tam nalézá chrám bohyně Ašery. Při západu slunce vystoupal o několik dní později na Chrámovou horu, kde ho překvapilo množství olivovníků a cypřišů. Vůně šalvěje a jasmínu a léčivý účinek rostlin ho objímaly jako něžné ruce matky. Alabastrová kupole odrážela růžové a fialové paprsky zapadajícího slunce a světelná duha se chvěla nad nehostinnou judskou krajinou plnou vyprahlých kopců.

Na konci křivolaké stezky z kamínků ho u vysokých dřevěných bran chrámu čekala stará žena s krásnými, jemně řezanými rysy. Její úzká ramena těsně obepínala jemná bílá vlněná tunika převázaná šerpou, utkanou ze lnu a obarvenou posvátnými bylinami. Na nohou měla zlaté sandály a až po kolena jí spadaly husté bílé vlasy, jež rámovaly celou její postavu jako svatozář. Linula se z ní úžasná vůně, vůně Dechu Života, pomyslel si Jošua. Jmenovala se Ester, což je hebrejský tvar pro Ašeru, a byla nejvyšší chrámovou kněžkou. položila si obě ruce na srdce a pozdravila Jošuu tradičním pozdravem: " Pokoj s tebou."< /p>

"Nechť je pokoj i s tebou," odvětil starodávnou odpovědí pouštního lidu, Arabů a Židů.

"Cekaly jsme na tebe," usmála se na něj Ester, "sedm krát sedm generací, od té doby, co kult bohyně Ašery upadl mezi lidmi v nemilost. Od té doby, co se začalo válčit a muž se obrátil proti muži. Vítr přináší kvílení žen, plačících nad těly mrtvých mužů a synů. Slzy žen skrápějí poušť a dávají růst trnitým keřům, smrdutému porostu, jenž otravuje děti a zatvrzuje jejich srdce. Znovu nadešel obnovy, čas, ve kterém bude nad krajinou slyšet píseň hrdličky. Je čas, aby se v mužských srdcích probudila ženskost a aby láska mezi muži a ženami znovu probudila Boha."

Jošua cítil, jak mu po zádech běhá mráz a jak mu na zátylku vstávají vlasy. Zažil tuto scénu už předtím ve snech a viděních a věděl, Ester také. Přesně jako to udělal ve snu, se na Ester usmál a podal jí olivovou snítku, kterou utrhl po cestě. Jakmile se jí dotkla její ruka, větvička rozkvetla. Obklopilo je hluboké, pradávné ticho, pusté a beztvaré. Jako by se čas zastavil a svět se pootočil ve své ose. Vstoupila do něho Esteřina moc, otevřela mu vnitřní svět divů, ve kterém okamžitě poznal vzájemné vztahy mezi všemi věcmi - od elektronů v atomu až po hvězdy ve slunečních soustavách, až po sílu lásky, jež utváří světlo ve hmotu.

Jošua byl v chrámu přijat jako doma. jeho příchod předpovědělo dávné proroctví a on byl dychtivě očekáván. Dny tady trávili jednoduchými modlitbami prostého života - orali, seli, žali, pásli zvířata. Přítmí kláštera vnášelo tajemství a zasvěcení do starých rituálů, do pokynů týkajících se posvátného umění léčit, jež daleko přesahovalo vědění esejců, i do rovnováhy mezi muži a ženami. po třináct let dlel Jošua jako jediný mužský akolyta v chrámě bohyně Ašery.

Když mu bylo třicet, stodesetiletá kněžka Ester se vydala na svou poslední cestu do světa Ducha. Její následovnicí vybraly už před lety, když se jedné mladé matce zdálo o tom, že její milovaná dcerka, která právě přišla na svět, má být zasvěcena Bohyni. Jelikož byli s mužem oddanými vyznavači Ašery, přinesli svou drobnou dcerku Miriam ze vzdálené vesnice Magdaly, což v hebrejštině znamená "strážní věž". " Má být strážkyní života, věží síly, Nevěstou nejposvátnějšího ženicha," vysvětlovali.

Ester měla o příchodu toho dítěte vidění v posvátném chrámovém jezírku. A malá Miriam tak rostla a sbírala moudrost a rozmnožovala svou lásku ve službách Ašeře. Miriam byla útlá, snědá holčička s jemnými rysy a vlasy černými jako noc. Pohled jejích zářivých zelených očí pod dlouhými, hustými řasami udivoval svou vřelostí a porozuměním. Protože vyrůstala v chrámu, milovala Jošuu jako bratra. Po léta si s ní a jinými děvčátky hrával v olivovém sadě na schovávanou. Ale když vyrostla v ženu, rozkvetl mezi nimi kvítek jiné lásky.

Miriam se zdávalo, že spočívá v Jošuově náručí, a v jejím snu se líbali a potom spolu dlouho do noci rozprávěli, kolébáni v náručí většího Tajemství. Kupodivu to byla v těch snech ona, kdo utěšoval, kdo byl zdrojem moudrosti a potěchy, ač byla o deset let mladší. Když někdy během dne Jošuu spatřila, sklopila oči a běžela pryč, aby skryla zrádný ruměnec, který se ji při pohledu na něho vlil do tváří.

Teprve v měsících před Esteřinou smrtí , kdy procházela posledními fázemi iniciace, kdy byla zkoušena, zda je připravena na roli nejvyšší kněžky, si uvědomila, že sehrají s Jošuou roli Boha a Bohyně v rituálu posvátného manželství. Byli si určenými partnery, spřízněnými dušemi v kosmickém dramatu. její poslední měsíce S Ester byly ohromné, neboť stařena jí předávala moudrost v dlouhém sledu rituálů, které často trvaly celou noc.

Během těch měsíců Miriam viditelně dozrála. Její krok se stal jistým a pevným, hlas se naplnil laskavostí a autoritou pocházející z opravdové moudrosti. Tatam byly dívčí rysy, její krása dozrála v onu výjimečnost, při které rysy člověka zrcadlí podstatu druhých a také dokážou změnit jakýkoli čin v čin porozumění a naděje. Ve chvíli, kdy Ester odešla do světa Ducha, byla Miriam připravena k posledními kroku iniciace.

Starodávný rituál hieros gamos, skrze který již po tisíce let nastupovala každá kněžka do svého úřadu, se uskutečnil za úplňku v měsíci tamuz. byl tak pojmenován na počest Damuziho, společníka bohyně známé v jiných kulturách jako Ištar či Inanna. Večer před oním posvátným sňatkem vykoupali Miriam v lázni z posvátných chrámových bylin, pomazali ji drahou nardovou mastí, oblékli ji do jednoduchých šatů z bílého hedvábí a nechali ji samotnou, aby se mohla modlit. Když se nad provoněným klášterem objevil měsíc, poklekla k modlitbě. "Nechť tento prastarý akt posvátného manžels tví, tato nejsvětější svátost, zacelí trhlinu mezi Bohem a Bohyní. Nechť je vesmír učiněn jedním a láska se skrze naši jednotu znovu dostane do každého lidského srdce."

Jošua, také oděn do prosté bílé hedvábné tuniky, vstoupil do zahrady obehnané zdí a poklekl před Miriam. Oba dva sotva dýchali a v očekávání rituálu, o kterém snili, se třásli vzrušením. Jošua zvedl ruce a vzal Miriaminy malé dlaně do svých. Když jeden druhému pohlédli do očí, jako by jimi projel elektrický proud. Modlili se.

Společně nalili do alabastrové misky sedm nádobek vonného oleje. Každá z nádobek symbolizovala notu na stupnici, jež pospojují-li se noty, rozezpívá vesmír do bytí. Jak Jošua s Miriam zazpívali každou z oněch not, jejich hlasy stoupaly tichým vzduchem, doprovázeny chórem divokých bytostí. Vlci, sovy, šakalové i sarančata jim v ozvěnu zpívali o stvoření. Když byla mísa plná, Miriam jemně sundala Jošuovu tuniku a položila ji na hromádku olivových ratolestí a šalvěje. Jošua svlékl Miriam. Podpálil onu hraničku a svršky, které pokrývaly, se rozhořely plamenem světla a vůně, symbolem čistoty jejich svlečených těl.

Obrátili se jeden k druhému, muž a žena, dokonalé ztělesnění záhadné energie Baruch ha -Šem a Šechiny. Jako v prvním okamžiku stvoření chápali navzájem svá těla jako čistá a nestyděli se... Ponořili prsty do mísy voňavého oleje, kterou společně naplnili, a každý pomazal toho druhého na všech jeho tajemných, posvátných místech, až se zábrany, které je oddělovaly, ztratily a lidské tělo znovu vibrovalo svou primární energií.

Miriaminy rty šeptaly chválu Boha, když jimi přejížděla přes Jošuův obličej, jeho krk a jeho pružné tmavé tělo, posílené fyzickou prací v pouštním slunci. Jošuovy rty šeptaly chválu Bohyni, když líbal její malá ouška, růžová okvětí jejích prsů, rty jejího ženství, jež jsou nositeli života. V onom naprostém splynutí jejich těl to vypadalo, jako by se k zemi přiblížily hvězdy. zalévalo je měsíční světlo a andělský chór plakal radostí, neboť ona trhlina v božství byla alespoň pro tento okamžik zacelena. Každé srdce kdekoli na světě bylo v tu chvíli otevřeno lásce, každá bytost si uvědomovala svou božskost a noty stvoření se znovu roze zněly v dokonalé harmonii.

Miriam zvedla svou ruku k obličeji milovaného a odhrnula mu z očí mokré pramínky vlasů. "Zítra musíš odejít z chrámu, " šeptala. "Nadešel čas tvého poslání. Na chvilku byl svět zacelen naší láskou. Teď budeš učit lidi, aby si sami hledali cestu k této chvíli, aby to, co je dáno milostí, mohlo zakořenit a změnit srdce a mysli lidí. Léta tvého poslání budou těžká a krátká, můj milovaný, ale budu stále s tebou, tobě po boku. S láskou a porozuměním se dá snést každá bolest."

Oba milenci leželi tiše, odpočívajíce v radosti i smutku z Jošuova úkolu. Stromy nad nimi se lehce zachvívaly větrem a proměňovaly měsíční světlo v jemné střípky mihotající se na jejich nahých, olejem potřených tělech. Jošua vzal její malé tělo znovu do náručí a ještě jednou ji pomiloval a hudba jejich spojení se rozlévala vším stvořením. Ještě v ní jí laskal vlasy a zpíval verše z Písně písní, starobylého textu o posvátném manželství. "Jsi tak krásná, moje lásko, jak jsi krásná, moje milovaná. Naše lůžko je samá zeleň. Trámoví našeho domu je z cedrů, deštění cyp řišové."

Svatá dvojice, naplněná a celistvá v náručí jeden druhého, se společně natáhla na své lože z trávy a společně snila promýšlela podrobnosti Jošuovy mise. Když se probudili a růžové prsty rozednění pomalovaly obzor, Miriam přinesla opět nádobku drahocenné nardové masti. Promluvila k Jošuovi prastarými slovy Písně písní: "Ó ty, který bydlíš v zahradách, přátelé naslouchají tvému hlasu, chci mu také naslouchat, " a pak začala plakat žalem z toho, že Jošuovo poslání musí skončit smrtí.

Jak se nakláněla nad svého milého, smáčela Miriam jeho nohy slzami. "Nohy jsou symbolem porozumění, můj drahý. Ať je tvé porozumění vždy doprovázeno láskou. Ať jsou temné mraky smutku a zmatku, které zakrývají pravdu srdce a moudrost, zahnány. Ať láska provází každou tvou myšlenku a čin." Po těch slovech osušila Jošuovi nohy svými vlasy a zpečetila ono požehnání tím, že je pomazala drahocennou nardovou mastí.

Až tě příště pomažu, můj milovaný, budeš vědět, že tvůj čas nadešel. Protože teď tě pomazávám k životu, ale poté tě pomažu ke smrti." A přestože věděla, že síla lásky je silnější než smrt a že budou navždy spojeni, Miriam z Magdaly plakala pro odchod těla, jež je součástí běhu tohoto světa.

A jak Ježíš procházel třemi lety své služby, chodila Miriam s ním. Když se mužští učedníci ukázali příliš slabí a neschopní snášet bolest svého pána, Miriam byla s ním. Když bylo potřeba moudrosti, pomohla ji nalézt, vykládala sny a znamení. A jak poznamenal autor Filipova evangelia, Jošua ji, svého nejoblíbenějšího učedníka, líbal často a na rty. pro ty, kteří měli oči k vidění, byla Miriam sluncem. Byla Jošuovou úplností a naplněním všech přikázání směřujících k tomu, aby se boží nevěsta znovu sjednotila se svým božským ženichem.

Měli spolu děti? Myslím, že ano. my jsme jejich dětmi. A je na nás, abychom pokračovali v dokonalosti jejich lásky, jež na okamžik jejich spojení vytěsnila naše války a nenávist, a abychom ji uskutečnili kvůli uzdravení tohoto světa.